Článek
Když se dnes díváme na Cestu do hlubin študákovy duše, působí jako pohodová studentská komedie plná rošťáren, laskavého humoru a nezapomenutelných profesorů. Jenže natáčení v roce 1939 mělo k pohodě daleko. Film vznikal krátce po okupaci Československa a jeho tvůrci pracovali v době, kdy se atmosféra v zemi dramaticky měnila. Přesto dokázal režisér Martin Frič natočit snímek, který se stal jednou z nejmilovanějších českých komedií.
Studentům bylo dávno přes třicet
Jednou z největších filmových iluzí jsou samotní studenti. Divák má pocit, že sleduje partu sedmnáctiletých gymnazistů, ve skutečnosti však byli mnozí herci o generaci starší. Nejvýraznějším příkladem je Ladislav Pešek coby věčný rošťák Kulík. V době natáčení mu bylo třiatřicet let. Stejný ročník narození měl i Miloš Nedbal, představitel přísného profesora francouzštiny. Na plátně tak proti sobě stáli učitel a student, kteří byli ve skutečnosti vrstevníci.
Ani Jaroslav Marvan nebyl od svého filmového žáka o mnoho starší. Když hrál uznávaného profesora matematiky Vobořila, dělilo ho od Peška pouhých pět let. Díky hereckému projevu a maskérům si toho ale většina diváků těchto režisérských podvodů nikdy nevšimla.
Žlutý ďábel nikdy neexistoval
Nebyla to ale jediná věc, kdy si scénář více či méně pohrál s fantazií. Pozorní diváci si možná vybaví scénu, ve které Peterka tajně čte pod lavicí dobrodružný rodokaps Žlutý ďábel. Jenže žádná taková knížka nikdy nevyšla.
Filmaři totiž nechtěli řešit autorská práva k existujícímu románu, a tak rekvizitáři jednoduše vytvořili vlastní falešnou obálku. Vymysleli nejen název knihy, ale i smyšleného autora Pierra Mac Larqueyho. Šlo o nenápadný vtípek odkazující na přezdívku režiséra Martina Friče „Mac“.
Profesor Matulka nebyl jen výmysl
Dnes si někteří lidé spojuje závěr filmu především s profesorem Matulkou a jeho dlouho odkládanou státnicí. Původní scénář ale vypadal jinak. Mladý Rudolf Hrušínský, kterému tehdy bylo osmnáct let, měl jako student Vaněk uzavřít příběh velkolepým hudebním vystoupením v Rudolfinu. Martin Frič však během příprav usoudil, že mnohem silnější emoce přinese příběh skromného učitele, který celý život bojuje s trémou. Rozhodnutí změnit finále se ukázalo jako správné a právě postava Matulky se stala jedním ze symbolů filmu.
Jaroslav Žák přitom psal o školním prostředí z vlastní zkušenosti. Nešlo jen o literární fantazii, protože řadu postav inspirovali skuteční lidé, které během své učitelské praxe poznal. Platí to i pro profesora Matulku. Žák vycházel z kolegy, který byl výborným pedagogem, ale trpěl silnou trémou a dlouho odkládal závěrečnou státní zkoušku. Jindřich Plachta pak této postavě dodal lidskost, díky níž patří k nejdojemnějším figurám tohoto filmu.
Okupace se dostala i do filmu
Přestože je snímek plný humoru, realitu roku 1939 úplně skrýt nešlo. V jednom z venkovních záběrů lze v pozadí zahlédnout vlajku s hákovým křížem. Jde o nenápadný detail, který připomíná, že natáčení probíhalo už během prvních měsíců protektorátu. Film tak nechtěně zachytil kus tehdejší historie přímo před kamerou.
Cesta do hlubin študákovy duše navázala na mimořádně úspěšnou komedii Škola základ života, kterou Martin Frič natočil o rok dříve. I tentokrát sáhl po předloze Jaroslava Žáka a znovu vsadil na stejný typ laskavého humoru, který se vysmívá lidským slabostem, ale nikoho neuráží.
Díky této kombinaci se film udržel na televizních obrazovkách více než osm desetiletí. A i když dnes už málokoho překvapí, že film umí diváky klamat, málokterá česká klasika to dokázala tak přesvědčivě – od třicetiletých gymnazistů přes neexistující rodokaps až po skutečného profesora, který se stal předlohou jednoho z nejslavnějších českých filmových kantorů.
Zdroje: autorský článek s využitím
