Článek
Když Lucifer pronese větu o Dorotě Máchalové, většina diváků už automaticky ví, že následuje jedna z nejlepších českých pohádek vůbec. Snímek S čerty nejsou žerty z roku 1984 si drží kultovní status dodnes nejen díky hláškám, ale i atmosféře, která nestárne. Jenže to nebylo „zadarmo“.
Už jsi někdy viděl Lucifera?
Režisér Hynek Bočan tehdy vsadil na kombinaci klasické pohádky, lehce ironického humoru a výrazných hereckých typů. A právě to zafungovalo. Film nepůsobí přehnaně dětsky ani přespříliš moralisticky, což je možná důvod, proč si ho pouští každé Vánoce i lidé, kteří jinak pohádkám moc neholdují.
Obrovský podíl na úspěchu měl samozřejmě Karel Heřmánek. Jeho Lucifer je charismatický, elegantní a zároveň trochu děsivý. Přitom nechybělo málo a roli mohl získat někdo úplně jiný, ve hře byli například i herečtí bardové jako Miloš Kopecký nebo Jiří Sovák. Heřmánek byl ale trefa do černého.
Režisér Hynek Bočan občas sám nechápal, co se to na place děje
I když je pravda, že to s ním Bočan neměl jednoduché, herec totiž řádil jako pravý vládce pekel. „Šel jsem za ním a říkám Karle, co děláš? A on odpověděl jsem Lucifer, ne? Já na to, jestli to není moc? A on se zeptal, už jsi někdy viděl Lucifera? Já teda ne!“ vzpomínal Bočan později. Herec zkrátka přišel s úplně jinou energií, než jakou režisér původně čekal, a postupně ovlivnil styl ostatních pekelníků.
Petr Máchal měl být Vladyka či Vetchý
Jeho temperament mimochodem inspiroval i Petra Nárožného v roli kaprála. A právě s Nárožným se pojí jeden z největších průšvihů natáčení. Ve scéně s kočárem měl jen otevřít dveře pro knížete, jenže místo elegantního gesta dveře jednoduše utrhl. Problém byl v tom, že nešlo o rekvizitu z Barrandova, ale o několik set let starý barokní kočár zapůjčený od soukromého majitele.Tehdy to byl opravdu velký průšvih, který se žehlil těžko a poměrně dlouho.
Stejně nekompromisně si Bočan prosadil také Vladimíra Dlouhého do role Petra Máchala. Produkce měla pocit, že šestadvacetiletý herec působí na pohádkového hrdinu příliš dospěle, navrhovali Miroslava Vladyku či Ondřeje Vetchého. Režisér ale trval na svém. „Dlouhého mi nechtěli za žádnou cenu povolit, protože už je na to prý starý. Jeho jsem si musel skoro násilím prosadit,“ přiznal Bočan. A dobře udělal. Dlouhý nepůsobí jako typický pohádkový princ, což je jedině dobře. Navíc se kvůli filmu učil historický šerm, aby zvládl soubojové scény bez záskoků.
Umíte si legendární pohádku představit bez Petra Nárožného?
Peklo smrdělo a čerti chytli
Zajímavě vznikala i samotná podoba pekla. Bočan původně uvažoval o výrazně temnější stylizaci inspirované obrazy Hieronymus Bosch. Nakonec ale přišel jednodušší a možná chytřejší nápad, když požádal děti, aby namalovaly, jak si čerty představují. Právě z těchto obrázků pak vycházeli maskéři a výtvarníci. Ocasy, rohy i huňaté kostýmy tak mají základ v dětské fantazii.
Samotné peklo se netočilo v ateliérech, ale v bývalých pískovcových dolech nedaleko České Lípy. Prostor měl ideální atmosféru, jenže byl původně využívaný jako sklad brambor pro sovětskou armádu. Vizuálně skvělé místo tak mělo jednu zásadní nevýhodu, a to všudypřítomný zápach. Směs vlhkosti, kouře a starých brambor nebyla zrovna něco, co by člověku zpříjemnilo několikahodinové natáčení.
A nebylo to jediné nepříjemné překvapení. V podzemí byla zima, takže se herci v kostýmech často ohřívali u ohně. Jenže čertovské masky obsahovaly koudel a další snadno hořlavé materiály. Při jednom záběru tak jednomu z komparzistů začaly hořet chlupy na kostýmu a během pár vteřin vzplál téměř celý oděv. Situaci tehdy rychle vyřešil Ondřej Vetchý, který kolegu pohotově povalil na zem, aby se podařilo plameny uhasit.
Zdroje: autorský článek s využitím
