Článek
Akorát že tady hlavní hrdina není Bruce Willis, ale vy, rodiče a učitelé, a ta padající budova je škola plná studentů, kteří už jsou myšlenkami na prázdninách. Jejich batohy se postupně proměňují v pytle na odpadky plné rozbitých per, rozpadlých učebnic a zapomenutých svačin z října.
Učitelé jsou tou dobou taky už úplně mimo realitu. Vypadají, jako by právě přešli přes poušť bez vody. Zastřený zrak, vychraptělý hlas, reklama na rezignaci. Vědí, že mluvit ke studentům je stejné jako mluvit do zdi. Do zdi, co se neustále vzdouvá, vykřikuje a chrlí sprostá slova. Ačkoli celý rok tvrdili, že mobily ve třídě jsou ďáblovým vynálezem, sami teď v hodinách hrají Candy Crush a Brawl Stars. Z posledních sil se pokoušejí narvat do studentů v jednom týdnu látku za celý školní rok, ale je to jako snažit se nalít vodu do cedníku. Víte, jak vypadá učitelův červnový kalendář? „Úterý: zkoušení z celé anatomie. Středa: všichni píšou pět testů. Čtvrtek: něco něco, hlavně ať už je to za mnou.“
V červnu zkrátka pedagogický sbor konečně přestane předstírat, že se snaží někoho vzdělávat, a studenti přestanou předstírat, že se něco učí. Na chodbách se mísí vůně čerstvě vytištěných vysvědčení s puchem vyklízených skříněk. Každý se zoufale snaží přežít těch posledních pár dní do prázdnin.
Aby se všichni ve škole úplně nezbláznili, vyráží se na konci roku ven, na školní výlety. Školní výlet je akce, na které se pod záminkou rozšiřování obzorů učitelé pokouší udržet skupinu třiceti dětí pohromadě. Je to jako pást kočky. Děti se rozprchnou na všechny strany a učitelé běhají s napůl šíleným výrazem ve tváři a snaží se je počítat. Vždycky se alespoň jeden rozhodne ztratit v lese nebo vykoupat ve fontáně, ať je venku jakákoliv teplota.
Závěrečnou školní akcí je pak balení a uklízení třídy. Všichni se tváří, že to je týmová práce, ale ve skutečnosti to vypadá spíš jako chaotická evakuace pavilonu šimpanzů. Vzduchem létají neidentifikovatelné objekty, zoufalí učitelé se z posledních sil snaží udržet pořádek a někde mezi tím vším najdete studenty, jak se schovávají ve skříních v naději, že se tak zachrání před úklidem.
A věřte mi, většina učitelů by si nejradši zalezla k nim. Společně by pak v té dusné tmě čekali na poslední zvonění školního zvonku, které zní líp, než když o Štědrém dnu zvoní Ježíšek.
(původně napsáno pro Český rozhlas České Budějovice)
