Článek
Pojďme to vzít popořadě.
Asi první jsou otázky „Tak japasme se vyspinkali?“ a její nerozlučná sestra „Nejsme my pokakaný?“ Všichni se vás na to vyptávají až do úplného zblbnutí, ale vy jste bohužel miminko a nemůžete jim odpovědět.
Sotva se ale pár slov naučíte, už vás otravují s otázkou „Tak jak se těšíš do školky?“ a nedlouho poté i „Tak jak se těšíš do školy?“ No a vy jim pořád opakujete, že se moc těšíte, až dokud tam opravdu nezačnete chodit.
Pak se vás den co den ptají: „Co bylo dneska ve škole?“ A už 250 let, co existuje školní docházka, je odpověď pořád stejná: „Nic.“
Na druhém stupni školy se k tomuhle dotazu připojí ještě oblíbené „Tak co, už máš kluka?“, případně „Tak co, už máš holku?“ Mě, plachého chlapce, touhle otázkou trápili dlouhých patnáct let. Sotva pak poprvé odpovíte „Ano!“, začnou se vás ptát „A kdy bude svatba?“ a jedním dechem přidávají „A kdy bude rodina?“
Ani to jim ale nestačí. Jen co se vám narodí libovolné dítě, hned je začne zajímat: „A kdy bude druhý?“ V tom, kam by se měl ubírat váš život, má vaše okolí mnohem víc jasno než vy sami.
Připravte se, že následujících pár let budete odpovídat hlavně na otázky jako „Mami? – Mami?! – Mami?!!“, dále „A proč?“ a samozřejmě nesmírně populární „Kdy už tam budeme?“. Tyhle konverzační trvalky pak po mnoha letech vystřídá až pubertální „Co je zas?“
Všechno jsou to dost otravné otázky, ale uvědomte si, že po nich vás čekají už jen „Co zdravíčko, slouží?“ a „Víte, kdo umřel?“ Nejsou to otázky nic moc, ale pořád lepší, než „Co stolice, byla dneska?“
Takže až budete po stopětašedesáté odpovídat na dětskou otázku „A proč?“ a krev ve vás bude pěnit, uvědomte si, že je to vlastně krásné. Mnohem krásnější, než když už se vás nikdo na nic ptát nechce.
