Článek
Myslím, že jediný člověk v historii, kterému se kdy mohlo podařit přesvědčit vlastní babičku, že už fakt nemůže, byl Ježíš Kristus. Když Svatá Anna naservírovala svému vnoučkovi třetí porci čočky po sobě, prohlásil Ježíšek, že už fakt nemůže, a svatá Anna jen klidně přikývla a Ježíškovu misku s úsměvem odnesla. Tehdy Ježíšek pochopil, že umí dělat zázraky. Pár let se jimi dokonce docela slušně živil. Utrum mu s tím udělali až Římané, kterým jeho zázraky nebyly po chuti, a Ježíš tak musel svou živnost doslova pověsit na hřebík. O jeho zázracích se ale ještě dlouho poté psalo. V jedné knížce dokonce čtyřikrát za sebou.
Ale to jsem odbočil. Zkrátka, umění nenechat své blízké ani minutu o hladu je věcí babičkovské cti. Dědí se po generace, vždycky z babičky na babičku. Začíná to ale nenápadně mnohem dříve.
Když se například muž zeptá: „Děti, máte hlad?“ a děti odpoví „Jo!“, tak jim dá rohlík. Děti pak snědí rohlík.
Když se žena zeptá: „Děti, máte hlad?“ a děti odpoví „Jo!“, tak do ošatky položí pečivo: čerstvé krajíce chleba, rohlíky a plátky celozrnné veky; připraví vynikající tvarohovo-jogurtovou pomazánku s pažitkou, navrch ozdobenou petrželkou a sedmikráskami; nakrájí malá rajčátka a spolu s proužky červené a žluté papriky je položí na oprané listy ledového salátu; dozlatova osmahne bavorské klobásky a naaranžuje je na talíř společně s hořčicí a kečupem; uvaří čaj z čerstvé máty a do oroseného džbánu připraví domácí bezovou šťávu s lístky meduňky a plátkem citronu.
No a děti pak snědí – rohlík.
Pokoušet se v takovou chvíli přesvědčit ženu, že nemáte hlad, je běh na dlouhou trať. Tak dlouhou, že by si s ní neporadil ani Emil Zátopek.
