Článek
V dnešní globalizované době není vždycky úplně jednoduché poskytovat dětem konzistentní informace o původu vánočních dárků a o tom, kdo je roznáší. Je v tom totiž dost zmatek.
To, že v Americe nosí dětem dárky Santa Claus ve spolupráci se sobím spřežením a skřítky, ví děti z animovaných filmů. Že v Anglii a Francii naděluje Otec Vánoc, tedy Father Christmas, respektive Papa Noël, a že ve Finsku mu říkají Joulupukki, jim hlavičky taky nemate. Stejně všichni vypadají jako Santa. I ruský Děda Mráz vypadá podobně. Krom toho se o něm dozvědí maximálně tak z písně „Rolničky, rolničky“, kde jim Děda Mráz dal hlas (druhým podezřelým je kašpárek maličký). O jeho dárkonosném poslání píseň mlčí.
Tohle všechno jde dětem jakžtakž vysvětlit. V jiných zemích prostě nosí lidem dárky jiné kouzelné bytosti než u nás. To opravdový ježíškovský maglajz v dětské hlavičce přijde ve chvíli, kdy dítě spatří Krista, útrpně na něj shlížejícího z kříže, a bezelstně se zeptá, co že je to za pána. Teprve tehdy nastávají rodičům opravdu horké chvilky.
„To je vlastně Ježíšek,“ odpovídám poněkud vyhýbavě svému tříletému synovi a rychle se snažím převést jeho pozornost jinam: „Hele, tamhle je bagr!“
„A proč je na kříži?“ nedá se syn. Jindy by ho byl bagr zaujal, ale Ježíšek je pro něj až příliš silné téma. Vždyť to byl právě on, kdo mu loni přinesl pod stromeček bagr. „A proč je tak smutnej, Ježíšek?“
„Protože ho zlí lidi ukřižovali. Přitloukli ho na kříž a on umřel,“ vysvětluju. „Taky bys byl smutnej, kdyby tě přitloukli na kříž.“
„Ježíšek umřel?“ nechápe syn. Má slzy na krajíčku. No jasně. Bojí se, že letos Ježíšek nepřijde, když umřel.
„No, to je taková stará pověst,“ snažím se zachránit situaci. „Tenkrát žili lidi, co neměli Ježíška rádi, tak ho zabili. Ale on pak zase obživnul.“ Hlavně to podat jednoduše, synovi jsou tři roky, nesmím se do toho příběhu moc zaplétat. I tak se ale začínám potit, protože už tuším, kam tenhle rozhovor povede.
„Obživnul?“ žasne syn. „Jakto?“
„No, stal se zázrak.“
V tříleté hlavičce to chvíli šrotuje. Zázrak je pro synka očividně dostatečným vysvětlením. Zato našel v příběhu jinou nejasnost.
„Ale,“ zdvihá ke mně po chvíli zamyšlený pohled, „Ježíšek je přece miminko! Svítící miminko na obláčku! A tenhle pán je fousatej jako ty!“
„No, jasně, Ježíšek, co nosí dárky, je miminko,“ odpovídám.
„Takže Ježíšek, co ho zabili, byl fousatej a starej a pak se stal zázrak a on obživnul a byl zase miminko?“
„Ne, to ne,“ říkám nejistě, „on byl nejdřív miminko a pak vyrostl a pak ho ukřižovali…“ Přemýšlím, jak synovi tenhle očividný rozpor vysvětlit. Ksakru, proč u nás musí dárky nosit zrovna Ježíšek? Proč taky nemůžeme mít Santu jako všude jinde? O Santově dětství bych mohl mlžit do alelujá, o něm se nikde nic nepíše. Santu nikdo neukřižoval. Santa nevisí nikde na rozcestích, po kostelích, na mostech a v kapličkách.
Procházíme pozdním adventním odpolednem kolem rozsvícených vánočních výloh. Obchody nás lákají dovnitř. Kdykoli kolem nějakého procházíme, dýchne na nás z jeho nitra teplo a světlo a vánoční vůně, cinkají koledy. Mlčíme a já doufám, že syn už si našel jinou zábavu než přemýšlet o chronologických inkonzistencích novozákonního příběhu ve spojení se současnými Vánoci.
„Tati?“ nadechuje se najednou.
„Ano?“ skláním se k němu. Jsem už dost nervózní. Určitě se teď zeptá na něco, z čeho se mi bude těžko kličkovat ven.
„Tati, já už vím. Ten Ježíšek na kříži je vlastně Ježíškův tatínek!“ přichází se samozřejmým vysvětlením. „Je to Ježíšek táta a malej Ježíšek! Jako já jsem malej Honza a ty jsi Honza táta!“
Čímž považuje problematiku ježíškovského rozdvojení jednou provždy za vyřešenou. Celý šťastný, jak to pěkně vymyslel, mě popadne za ruku. Přikývnu, usměju se a pohladím ho po jeho zlatých vláskách.
Někdy je s dětmi kříž. Ale pak jsou chvíle, kdy vám připadá, že se stal zázrak, a vy se cítíte, jako byste se právě narodili.
Krásné Vánoce, ať už vám dárky nosí kdokoli – fousatej, nebo ne.
