Článek
Tahle otázka, kterou teď v zimě slýchám stále častěji, mi sice nepřijde ani vzdáleně vtipná, ale její význam chápu: můj imaginární černošský sluha by za mnou dveře nejspíš zavřel. Zato oblíbená věta mého táty, totiž „Ty snad máš v zadku oj?“ mě dlouho mátla. Nedokázal jsem si představit, jak by za mnou dokázal oj, umístěný do mého konečníku, zavřít dveře. Až po mnoha letech mi došlo, že člověk, prodloužený o oj, není schopen se otočit a zavřít za sebou.
V rodině jedné naší kamarádky se v takovýchhle větracích případech používá ještě jiná otázka – totiž „Ty snad máš v zadku stromeček?“
Kamarádka nám vyprávěla, jak v ní už od dětství tenhle rodičovský dotaz vzbuzoval fantastické představy lidí, co po světě chodí s vánočními stromky zaraženými do pozadí. Dokonce hrála takovou soukromou hru: když šla po ulici, představovala si, kdo za sebou asi táhne jaký stromeček. Elegantní dámě v kožichu přiřkla hrdě napřímenou jedličku, ozdobenou stříbrnými a zlatými girlandami. Vyvoněnému diskotékovému cápkovi s nagelovaným účesem za zadnicí ležérně plandal fialový stromeček z plastu, navíc obalený divoce blikajícími LED diodami. Shrbená babička v ošumělém kabátě za sebou ztěžka vláčela zvadlý, opadaný smrček, z něhož se trousily poslední slaměné ozdůbky a svrasklá jablíčka…
Až se zase budete tlačit v nějaké adventní zácpě nebo celí zpocení čekat u pokladny v hypermarketu, rozhlédněte se kolem sebe a vzpomeňte si na tuhle hru se stromečkem. Procvičíte si při ní fantazii a zaručuju vám, že se na ostatní začnete usmívat, a to je to nejmenší, co pro své bližní můžete v adventním čase udělat. A kdyby vás to zajímalo – lidé, co se usmívají, mají v mých představách vždycky ty nejhezčí stromečky.
