Článek
Pohodlně se rozvalím a otevřu ohmataný spisek s modrou obálkou.
„Mám jisté pochybnosti o slečně Sáře,“ prohlásil inspektor a zachmuřil se. „Když vyrážela z nádraží, bylo 9:05. Pan Moritz jí sice volal domů až ve čtvrt na jedenáct, ale Sára, jak víme od její sestřenice, mezitím navštívila Bloomovu kancelář. Otázka tedy zní…“
„… jakou bys chtěl mít barvu, kdybys byl kůň?“ ptá se mě dcera, která kreslí koňskou rodinku na pastvě. „Modrou,“ plácám bezmyšlenkovitě, abych měl klid, a čtu dál:
„… jak mohla vědět, kam dal Hanson klíč? Nebyla tou dobou ještě…“
„…modrá,“ prohlásí dcera, „je blbost. Modrý koně nejsou!“
„No dobře, tak světle hnědou.“ Čtu dál.
„… nebyla tou dobou ještě doma.“ Inspektor si přehodil do druhé ruky svůj…
„… ocas! Jakou barvu má tvůj ocas?“ vybírá dcera správnou pastelku na koňské žíně. To to nikdy nedočtu? „Světlou. A hřívu taky,“ dodávám rychle. Snažím se myslet dopředu jako inspektor a předejít tak dalšímu přerušování. „Tak jo,“ usmívá se dcera. „Udělám ti ho třpytivej!“ dychtivě hledá krabičku zlatých třpytek.
Inspektor si přehodil do druhé ruky svůj doutník, aniž si všiml, že…
„… nikde v pokoji není sešívačka!“ vzteká se tentokrát syn. Chvíli pátrám po místnosti – á, tady je. Zašila se pod Maxipsa Fíka. Čtu dál.
Inspektor si přehodil do druhé ruky svůj doutník, aniž si všiml, že mu dávno vyhasl. „A pak je tu ten důkaz v podobě vzkazu madame Robinsové. Ovšem v tuto chvíli nám vyvstává další problém: totiž, že…“
„… ty pastelky se pořád lámou!“ kvílí dcera. S klidem a vyrovnaností inspektora ji ignoruju.
„… totiž, že Redmond se sice Sáře snažil poskytnout alibi, ale jak víte, byla to právě Mandy Bloomová, která ho zpochybnila. Opravdu by mě zajímalo, co před námi slečna Sára tají.“
To mě taky. Začínám se v tom ztrácet. Kdo to je ksakru ta Sára? Nebo Redmond – kdo to je Redmond? Není to ten s pastelkami? A měl sešívačku? A má Mandy Bloomová ocas? Kam zmizely třpytky madame Robinsové? Nemám tušení.
Vlastně už si nejsem moc jistý ani samotným inspektorem. Mám příšernou paměť na jména a neustálé přerušování četby mi při orientaci v textu taky moc nepomáhá. Čeká mě spousta detektivního pátrání, než zjistím, co v té knize všichni ti lidé vlastně dělají.
„Krom toho mám neblahý pocit,“ zachmuřil se inspektor, „že…“
„… ta sešívačka je na vyhození! Vůbec to nedrží!“ Synovi se právě nepodařilo přišít ke gauči sešívačkou těžkou deku, do které předtím nůžkami prostříhal několik okének. Zachmuřil jsem se jako inspektor, ale zároveň se i nadále rozhodl zachovat jeho pověstný klid.
„Krom toho mám neblahý pocit,“ zachmuřil se inspektor, „že…“
„… ty pastelky jsou úplně k ničemu!“ řve dcera. Pastelky letí nádherným obloukem přes stůl přímo do krabičky třpytek. Ze stolu se zvedá zlatý mrak. Třpytky se mi něžně usazují na rukou, oblečení, na hladině kávy a na stránkách knihy.
„Krom toho mám neblahý pocit,“ zachmuřil se inspektor, „že tu zřejmě dojde ještě k jedné vraždě.“
Možná ke dvěma, pane inspektore.
(2020)
