Článek
Je 25. II. 2025. Že jsem už dobrých šest nebo že by sedm let v důchodu? No asi to tak nějak bude. Alespoň tak to odhaduju. Že by bylo za těch x let kdovíjak líp, tak to teda není. Každý ráno musím cvičit, páč jsem z toho spaní tak zdřevěnělej, že by mi mohlo něco rupnout, kdybych se z ničeho nic rychleji pohnul.
A teď ke všemu do toho ještě ten oranžovej Donald. Ne kačer, však víte… určitě víte. Ten co pohřbil tu lyžařku Zelníčkovou odněkud z Gottwaldova na vlastním golfovým hřišti. Prej proto, poněvač z hřbitovů a pietních míst se v USA nemusí platit daň. Takže dobrej tah, úžasnej byznysmenskej počin. Skoro jako ten s tou Ukrajinou. Co se tam vykope vzácnýho ze země, ale však víte. Jsou toho plný noviny.
Jenže co ty USA. Doposavad jsem je měl, a společně s nima tamní lid, za vcelku příčetnou chásku. Tedy mi tak připadali, srovnáno třeba s Číňanama, Palestincema nebo Sudáncema. Ba dokonce jsem je obdivoval, ty Američany, třeba jakou umějí muziku. Počínaje mojí vlastní pubertou, kdy jsem propadl stylu country & western, což se tehdá ani nějak moc nenosilo. Pak jednoho jara, jakoby zničeho nic, zavlály všude po Plzni vlajky Spojenejch států a bylo jasný, že všechno bude odteď o hodně jinak. Když pak Plzní v květnu na oslavách pochodovalo pár Amíků z vojenský posádky USA v SRN a na nemocničním heliportu na Borech přistál AH-64 Apache, měl jsem za to, že teď už to konečně bude „vono“.
Je 25. II. 2025, je to už víc než půlka mýho života a „vono“ to teda furt nějak není. Najednou se ten „big brother“ vytratil a na jeho místo se vydrápal nějakej oranžovej šášula. No vydrápal. Oni si ho ti Amíci, co jsem je měl doposavád za celkem příčetnou chásku, dokonce sami dobrovolně vybrali. Takže jak to tak vypadá, líp už nejspíš bylo. Jen jsem si toho nějak nestačil všimnout.
Teda ne že bych to nepřežil, to asi jo, i když zase ne tak dlouho, na jak dlouho to vypadá. Sice nepřestanu poslouchat ZZTop, nepřestanu sledovat Yellowstone s Kevinem Costnerem, ani nepřestanu hrát baseball. Jenže už to nikdy nebude to „vono“, jako to bylo tehdy v tom květnu, co do Plzně zase po letech přijeli vojáci US Army.
Kdo bude teď můj obdivovaný „big brother“? Netuším. Nejspíš ale nikdo. Jen mi je trochu, vlastně dost líto, že už nemohu mít ty Amíky za sympatické a vcelku příčetné lidi, které jsem celá ta předchozí léta obdivoval a vlastně jim i záviděl. Už to jsou a nejspíš budou jen vidláci, co si vybrali za prvního z nich pomeranč.
