Článek
Paní Pavla Čechová, ve svém příspěvku: „K čemu mi byla ruština na základce? K ničemu.“ píše: „Vyučovat plošně jazyk, kterým dnes mluví jen několik zemí na východ od nás, přičemž v jedné z nich vládne autoritářský vůdce s imperiálními sklony, nedává žádný smysl.“ Od spousty lidí to, chudák, pořádně schytala. Oprostí-li se však člověk od individuální (jedinečné, neopakovatelné, nesdělitelné) zkušenosti, tak jí nelze než dát za pravdu.
S paní Čechovou musím souhlasit. Také jsem povinnou ruštinu zažil, jen snad úplně nesouhlasím, že to bylo k ničemu. Pravda ze ZŠ si z ruštiny pamatuji pouze jednu věc. Soudruh zástupce soudružky ředitelky měl za to, že je nadaným operním pěvcem, který se minul povoláním. A tak nás chudinky děti, ve výročích spjatých s událostmi v revolučním bolševickém Rusku a později Svazu sovětských socialistických republik, obcházel po třídách, aby nám zapěl bolševické písně z repertoáru sovětských soudruhů. To jsme čuměli! A to bylo z ruštiny asi tak všechno, co ve mě, a hádám i v mých spolužácích, z ruského jazyka na ZŠ uvízlo. Jako prevence před tím, že by se snad někdo chtěl jazyku soudružského národa věnovat doopravdy, to fungovalo ovšem znamenitě.
Jiné „grády“ to ovšem získalo na gymnasiu. Tam jsme nejprve na ruštinu dostali soudružku profesorku, která vynikala jednak štíhlýma nohama, jednak mimořádně vyvinutým poprsím. Této situaci odpovídala i námi nabytá znalost onoho jazyka. Rovnala se nule. Zato sny jsme, my puberťáci, tehdy měli pěkně bouřlivé a vlhké. To skončilo výměnou kantora, který nejenže ruštinu sám miloval, ale předsevzal si, že ji musíme milovat také. Naštěstí netíhnul k sovětské revoluční současnosti, jako spíš k ruským literárním klasikům. No a světe div se, nemožné se stalo skutečností. Po dvou perných letech jsem si dokázal přečíst Puškinovu poému „Ruslan a Ludmila“ v originále a přiměl se dokonce k poslechu téhož díla v symfonické Glinkově úpravě. Je to málo? No nevím, každopádně úvod odrecituji v ruštině dodnes.
Jenže s paní Čechovou musím souhlasit i na podruhé. Jako dorozumívací jazyk, je ruština v podstatě bezcenná. Byla už i tehdy. Když jsem jako gymnasista byl za cosi odměněn cestou do Sovětského svazu, byl mi jazyk sovětských soudruhů na prd. Do Moskvy jsme jeli tři dny vlakem (nazpět zrovna tak), což zrovna není kdovíjak povznášející zážitek. No a když jsme pak nakonec s někým chtěli náhodou pohovořit, tak byl zpravidla tak „vožralej“, že jen něco chroptěl. Jestli to bylo rusky …?
Druhá šance použít ruštinu se mi naskytla až po letech. Byl jsem na jakési konferenci o zdravém životním stylu v Brně. Mezi hosty tam k plénu promluvil i sovětský, vlastně teď už ruský akademik. Že to byl původně učitel marxismu-leninismu, jsem se dověděl až z kuloárové šeptandy. Tehdy to tak prostě chodilo, že se ústavy tohoto ražení přejmenovávaly na ústavy „sociologické“, a z politruků se rázem stávali sociologové. Namísto „vážené soudružky a soudruzi“ se však posluchačstvo slušelo oslovovat „uvažajemyje gaspaža i gospada“.
Večer se mi pak recepční ve VŠ koleji pokorně omlouvala, že mě musela dát na pokoj s tím „Rusákem“. Jak se záhy ukázalo, nebyl to žádný „rusák“. Když jsem na něj totiž promluvil svojí tehdy perfektní ruštinou, se zlou jsem se potázal. Byl to totiž Ukrajinec a rozhodně se nehodlal dorozumívat jazykem na kterém přitom musel vyrůstat. Mluvit byl ochoten výhradně anglicky. Tehdy to nebylo až tak dávno, co se Ukrajina od Sovětského svazu odtrhla. A už tehdy s ruskou říší nechtěli mít nic společného.
A s paní Čechovou musím souhlasit i na potřetí. Učit se ruštinu je fakt k ničemu. Stalo se mi totiž, že když jsem se souhrou náhod stal učitelem a byli mi ve skupině přiděleni studenti z Ruska, nijak zvlášť je nenadchlo, že vládnu jejich mateřštinou. Pravda, ocenili moji bezchybnou výslovnost. Ovšem výhoda kterou se domnívali že mají, protože se baví mezi sebou jazykem, kterému nikdo nerozumí, tak odpadla. A tak se až zarputile snažili komunikovat výhradně česky. A to byla nejspíš poslední příležitost použít ruštinu, kterou jsem se po léta učil, abych ji pak po léta zapomínal. Nejenže mi ruština opravdu nebyla k ničemu, ale teď navíc nastala doba, kdy se nakonec stydím, že jsem se kdy rusky učil a uměl.
