Článek
Ruštinu jsem se učila dlouhých osm let. Od páté třídy na základce až do maturitního ročníku na střední škole. To už ovšem bylo několik let po revoluci.
Vnucený jazyk
Jiná volba před pádem komunismu nebyla. Učili jsme se ji povinně všichni, ale využít ji prakticky neměl možnost téměř nikdo. Respektive mohli jsme ji využít ke korespondenci s ruskými dětmi. O to jsem ale neměla zájem, stejně jako většina mých spolužáků.
Vzpomínám si, že zpočátku mě celkem bavilo učit se jazyk, který se navíc zdál poměrně jednoduchý. Později náš zájem ale upadal, zejména kvůli propagandistickým textům v učebnicích ruštiny i faktu, že byla pramalá naděje, že bychom tento jazyk někdy využili. Snad proto jsem se ještě na základní škole rozhodla učit esperanto. Tehdy se ještě věřilo, že je to univerzální jazyk, kterým se snadno dorozumíme kdekoliv na světě. Byla to iluze. Když jsme na hodinách řešili, zda bychom si mohli dopisovat s jinými dětmi, které esperantu propadly, ukázalo se, že nikoliv. Lektoři museli požádat o schválení jakousi stranickou organizaci, která nám to záhy „zatrhla“, jelikož šlo především o mladé esperantisty ze západních zemí.
Skončila jsem u angličtiny
Po revoluci jsem se těšila, že se začnu učit angličtinu nebo němčinu. Jenže nebylo dostatek učitelů a naše třídní na střední škole byla navíc ruštinářka, která třídu přesvědčila, že bychom se do maturity nový jazyk naučit nezvládli. A tak jsme zůstali u ruštiny. Tedy až na několik prozíravých spolužáků, kteří přešli do „anglických“ či „německých“ tříd a v klidu z těchto jazyků i odmaturovali.
Naše výuka ruštiny na střední škole sestávala zejména z memorování maturitních otázek nazpaměť. Nikdo nepředpokládal, že bychom ji měli někdy využít v běžné konverzaci.
Už na střední škole jsem docházela na hodiny nepovinné němčiny, ale kurzy nebyly tak intenzivní, abych tento jazyk zvládla. Po maturitě mi ale došlo, že bez znalosti angličtiny to nepůjde. Rok jsem nakonec strávila na pomaturitním jazykům kurzu, který byl sice vynikající a čerpám z něj dosud, nicméně byl ve své době poměrně drahý. Znalost mi ale pomohla najít první práci po maturitě a umožnila domluvit se během cestování. Vzpomínám si, že jsem během něj narazila na turisty ze Spojených států, kteří ruštinu ovládali. Mé znalosti ale k pořádné konverzaci nestačily, a tak jsme rychle přešli na angličtinu.
Dnes je možná ještě zbytečnější
To samozřejmě svědčí především o způsobu výuky na tehdejších školách. Ruština byla jazykem vnuceným, který jsme se učili povinně, ale vlastně jen „pro forma“. Lidé ani tehdy na dovolenou do Ruska nejezdili a v zaměstnání ji uplatnil jen málokdo. Pokud ji někdo opravdu ovládal, bylo to spíš díky vlastnímu zájmu než díky školní výuce.
Nemyslím, že by cokoliv bylo jinak, kdyby v roce 1989 nedošlo k revoluci. Možná bychom se dál učili zbytečný jazyk, a to pořád se stejným odporem. Nebo by nás to nakonec stejně dotlačilo k tomu, že bychom se učili některý z dnes dominantních jazyků, protože bychom ho využili více než zmíněnou ruštinu. A právě v tom je ten hlavní rozdíl – pokud se někdo dnes učí angličtinu, němčinu či jiný světový jazyk, dává mu to smysl. A o to přece jde.
Zajímavé je, že většina lidí si přeje, aby se tento jazyk ve škole nadále vyučoval. Rusko je od roku 2022 v politické i ekonomické izolaci (byť současný americký prezident dělá mnohé proto, aby jej z této separace dostal) a nemá pro nás téměř žádný obchodní ani kulturní význam. Vážně by si tolik lidí přálo, aby se děti učily jazyk, který je v podstatě nevyužitelný? Možná pro někoho, kdo pracuje v diplomacii, v obchodě, překladatelství nebo studuje dějiny východní Evropy. Takových lidí je ale naprosté minimum a mohou se mu věnovat ve svém volném čase.
Děti by se měly ve školách učit věci, které jsou podstatné pro současnost a budoucnost, která nejspíš bude vypadat jinak než dnes. Více prostoru by ve školách mělo dostat nikoliv zbytečné memorování, ale dovednosti, které jim umožní orientovat se v dnešním světě. Vyučovat plošně jazyk, kterým dnes mluví jen několik zemí na východ od nás, přičemž v jedné z nich vládne autoritářský vůdce s imperiálními sklony, nedává žádný smysl.
