Dvojčátka Mik a Tik na tripu: v Šanově našli unikátní rozhlednu na místě původního poutního kostela

Taťka parkuje. Než s mamkou stihnou všechno pobalit a otevřít dveře, parkoviště se zaplní natolik, že některá auta už nemají kde zaparkovat. Tak malá obec, a tolik aut? „Ahoj, strejdo, máš dřevo?“ ozývá se najednou dětský hlas. Malý kluk přibíhá k dodávce zaparkované vedle nás. Vystupují z ní dva muži a další čtyři děti. Za chvíli přicházejí po cestě také maminky a nechávají tatínky, aby zatím všechno z auta vynesli. Chvíli zvědavě pozorujeme, co se děje, až nám to dojde. Nad parkovištěm stojí velký krytý altán s krbem uprostřed. A právě tam se chystá pořádná párty. „Škoda, zatím nic pro nás,“ říkáme si s bráchou, zatímco nás mamka s taťkou ukládají do kočárku.

Dneska jsou mamka s taťkou fakt rychlí, a tak zanedlouho stojíme před místním kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Zrovna je otevřený, ale jak už to tak bývá, vstup není zrovna uzpůsobený pro náš double vůz. Mamka nás, kluky, nechává venku a sama se jde podívat dovnitř. Taťka mezitím objevuje za kostelem dřevěnou sochu anděla. Hned to voláme na mamku, jakmile vystrčí nos z kostela. Ta za námi přibíhá a všímá si, že kousek vedle stojí také socha čerta. „Už chybí jen Mikuláš,“ prohodí taťka.

Křížová cesta

A už docházíme, tedy my s Tikem vlastně dojíždíme, k prvnímu zastavení křížové cesty, která nás povede až vzhůru k rozhledně na Křížovém vrchu. Tvoří ji výklenkové kapličky s dřevěnými sochami od řezbáře Romana Bubáka. Tato nová křížová cesta nahrazuje původní, která byla zničena.

Nenápadným stoupáním po rovné asfaltové cestě se dostáváme až ke 4. zastavení. „Jede se fakt dobře, ani to stoupání není žádný akčňák,“ pochvaluje si taťka. Začátek cesty byl sice trochu náročnější, protože byla rozkopaná, ale po pár metrech už to byla úplná pohoda. „Je to až moc klidná cesta, z toho snad ani nejde usnout!“ voláme s Tikem z kočárku. Mamka nás ale uklidňuje, že za chvilku budeme spinkat. Všimla si totiž, že hned za dalším zastavením se povrch cesty mění. Z krásné asfaltky přecházíme na cestu sice zpevněnou, ale pokrytou kamením.

Taťka do ní odhodlaně vjíždí. „Takových cest jsme už zdolali,“ hlásí sebevědomě. Po chvíli ale náš kočár začíná nenápadně zpomalovat. „Proč nejedeš?“ voláme oba na taťku. Mamka se našemu divadlu nejdřív směje, ale pak si všimne, že za námi míří další turističtí nadšenci, a tak hbitě přiskočí ke kočárku. „No jo, kluci, zabereme s taťkou a pojedeme,“ snaží se nás uklidnit. Jenže v hlubokých traktorových kolejích a vymytých korýtkách od vody se náš vůz těžko posouvá vpřed. O nějaké uspávací rychlosti si můžeme nechat jen zdát. „Zajedeme na louku vedle, tam je vidět vyježděná cestička. To bude lepší!“ prohlásí mamka vítězoslavně.

„Co to je?“ otáčí se mamka. „Něco za námi jede?“ „To není za námi, ale před námi,“ opravuje ji taťka. A opravdu. Proti nám se po louce blíží auto. Mamka rychle stáčí náš vůz stranou, abychom si s tím rychlejším navzájem nepřekáželi. „Ty jo, SUV, a ani to nechce jet po té kamenité cestě!“ komentuje situaci taťka. Naštěstí o nás ví i řidič protijedoucího auta, a tak svůj vůz stáčí z vyjeté luční cesty stranou. Vyhýbáme se tak sobě vskutku královsky.

U 8. zastavení už nemůžeme pokračovat podél křížové cesty po louce. Mezi louku a cestu se totiž začíná vkrádat les. Zatím tedy jen pár stromů, ale je vidět, že se pomalu rozrůstá. „Ach jo, musíme zpátky na cestu a šlapat do kopce,“ povzdechne si mamka „Nám to nevadí!“ hlásíme se z kočárku. Mamka s taťkou otáčejí náš vůz zpátky na cestu a společnými silami ho tlačí vzhůru. Kameny pod našimi koly lupou a uskakují na všechny strany. Mamka s taťkou ale neztrácejí úsměv, alespoň dokud mají kolem sebe další turisty. „Vezměte to tudy! Tady se tak nenadřete!“ volá na nás pán zpoza prvních stromů začínajícího lesa. „A dostaneme se zase zpátky na cestu k rozhledně?“ ptá se mamka. „Určitě, za chvíli se cesty zase spojí,“ přidává se turistka, která právě s dětmi došla za svým mužem. „Pokud teda nejdete kolem těch budek, to byste některé minuli,“ doplňuje ještě pán. Budky? To budou nejspíš ty kapličky křížové cesty! „Děkujeme!“ volají mamka s taťkou a otáčejí náš kočárek zpátky. Rozhodují se lesík raději objet a ještě chvíli si užít krásnou luční cestu. Zastavení křížové cesty by sice rádi viděli všechna, ale protože chtějí mít sílu ještě vůbec něco vidět, volí prozatím pohodlnější stoupání.

„Mamííí, já už nechci být v kočárku!“ volá Tik na celé kolo. Mamka nakonec povoluje, vytahuje nosítko a za chvilku už si bráška lebedí u mamky a v klidu usíná. Já zatím z kočárku pozoruji taťku, jak se lopotí do kopce. Podle jeho výrazu bych si troufal tvrdit, že ochlazení, které mělo podzimní počasí přinést, se zatím rozhodně nekoná. Sluníčko, které nám svítí přímo nad hlavami, mě v tom jen utvrzuje. „Taťko, přidej! Jestli budeme ještě jednou zastavovat, bude ze mě škvareček!“ volá mamka a radši se hned otáčí od taťky zpátky na cestu a frčí směrem do příjemného stínu lesa.

Poradci měli pravdu. U 11. zastavení se vracíme zpět na cestu a síly, které jsme cestou ušetřili, se nám ještě budou hodit. Teda, hlavně mamce a taťkovi. To poznáváme hned za zatáčkou. „To je krpál jak na Říp,“ hlesne mamka. „A dneska si dáme Říp s plnou polní!“ dodává taťka a oba se rozesmějí. Pak se společně chopí kočárku a vyrážíme vzhůru. Deset kroků, zastávka. Dalších deset kroků, zastávka. A zase deset kroků… „S takovou – tam – brzo – budem…“ téměř slabikuje mamka, zatímco ji dech jen pomalu dohání. „Už jsme téměř nahoře, koukej!“ povzbuzuje ji taťka a ukazuje na cestu před námi. Ta je ještě asi tak 4× delší, než ten úsek, který jsme právě zdolali.

Chvíli to sice trvá, ale nakonec jsme nahoře. Mamka s taťkou se během okamžiku narovnávají z pololehu, ve kterém celou dobu tlačili kočárek do kopce, do stoje vzpřímeného. Na to, že nám toto poslední stoupání zabralo jen dvě zastavení křížové cesty, bylo vskutku výživné. Ale teď už to bude pohádka.

Dřevěné pohádkové sochy

A opravdu je. Kolem nás se začínají pomalu vynořovat pohádkové postavičky ze dřeva. Stejně jako na křížové cestě, jsou i tyto sochy ze dřeva od autora Romana Bubáka. Jako první nás na Křížovém vrchu vítá Dědeček Hříbeček. „Jé, tam musíme kluky vyfotit!“ raduje se mamka a už nás vytahuje z kočárku. Pravda, s kloboučky naraženými na hlavičkách, a po cestě různě stočenými, vypadáme opravdu jako dva malí hříbečkové. „Taťko, sedni si sem s nimi, budu vás fotit!“ velí mamka. A tak už sedíme s taťkou opřeni o zídku vedle Dědečka. Jenže mamce to nedá a za chvíli už chce být na fotce také. Otáčí kočárek tak, aby posloužil jako dokonalý stativ, a my máme první společnou rodinnou fotografii z výletu.

Ivánka jen míjíme, stejně jako pana krále s paní královnou. Ale Boba a Bobka už minout nemůžeme. Vesele si sedí schovaní za travinami. A támhle se na nás směje Krteček. „Pojď, jdeme dál!“ pobízí taťka mamku a raději ji rychle odvádí, aby snad nedala pusu žabímu králi. „Jé, Víla Amálka. S tou mě musíte vyfotit!“ volá mamka a rozbíhá se k ní. Při tom si ani nevšimne, že míjí vodníka. „Hurvajs! Toho chci zase na fotce já!“ hlásí taťka. Nám s bráchou je to zatím docela jedno. My máme větší starosti. Musíme pořádně užmoulat všechna kousátka, která máme v kočárku. Konečně to nedrncá, a tak se na tuhle důležitou práci můžeme plně soustředit.

Kolem výjevů z pohádky O Červené Karkulce docházíme až k poslednímu, 14. zastavení křížové cesty. „Koukej, vždyť my už jsme tady!“ zvolá taťka. A opravdu. Před námi se tyčí nádherná rozhledna. V tom pohádkovém nadšení jsme ji při pobíhání za pohádkovými bytostmi málem přehlédli. Ještě chvíli a snad bychom do ní i narazili. A stejně tak jsme přešli i nejvyšší bod Křížové hory ve výšce 735 m n.m.

Rozhledna

„Ze které strany to vezmeme?“ ptá se mamka. Taťka se k odpovědi příliš nemá, čte si zrovna informace z naučných tabulí, a tak mamka pokračuje s námi rovně dál. Zdá se jí, že tudy to bude s kočárkem jednodušší. „Mami, já myslím, že už to celé objíždíme dokola.“ „Já taky!“ přidávám se k bráchovi. Mamka si začíná myslet totéž. Nebo snad nemá ten tubus kolem rozhledny vůbec žádný vchod? Zatímco nad tím přemýšlí, dobíhá nás i taťka a hlásí, že už snad budeme mít celé kolečko za sebou. „No jo, vzala jsem to z druhé strany. Ať je to větší zábava!“ vysvětluje mamka se smíchem.

„Jsme tady! Vítězství je naše!“ zvoláme, když se před námi konečně otevírá prostor s kamenným půdorysem původního kostela z roku 1823, který však zanikl ještě před rokem 1968. Že se nacházíme na místě bývalého kostela, dosvědčuje i nádherný kamenný oltář. „Já mám hlad!“. „Já taky!“ hlásíme s bráchou Mikem hned, jak mamka zastaví kočárek. Rychlostí blesku už máme připravenou a naservírovanou svačinku.

„Já bych šel na rozhlednu,“ prohodí taťka. „Tobě to stoupání nestačilo?“ podivuje se mamka. Dobře ale ví, že když si taťka něco vezme do hlavy, jen tak ho to nepustí. A přesně tak je tomu i teď. Taťka se na chvíli ztratí, ale za okamžik se zase vynoří a volá na mamku, že rozhledna je volně přístupná a automat na vstupenky je momentálně vypnutý. „Tak já běžím nahoru!“. My si zatím v klidu vychutnáváme naši dobrotu.

„Ahoj, jste to vy?“ ozývá se od rozhledny. „Ahoj, já si říkám to samé!“ volá mamka směrem k vysoké věži. Co se to děje? Zvedáme hlavičky a špioníme. To už k nám přichází paní a za ní běží dvě malé děti. „Co vy tady?“ ptá se mamka a v oné paní už jistě poznává svou kamarádku z dětství. Tolik let se neviděly, a teď se po sezóně potkají právě na místní turistické atrakci. „To jste vyšly až sem?“ ptají se holky jedna druhé a vzájemně si skládají poklony. A zjišťují, že každá rodina vyrazila z jiné strany. Jedno ale mají společné, obě mamky vypadají úplně stejně zdrchaně. Mezitím se na rozhledně potkávají i taťkové. Po chvilce se mamčina kamarádka s dětmi vydává nahoru, a tak tu s mamkou na chvíli osiříme. Tedy jen do doby, než se vrátí taťka a s tajemným výrazem se mamky zeptá: „Že nevíš, koho jsem potkal na rozhledně?“

My jsme se mezitím posilnili, a teď je řada na taťkovi. To už z rozhledny scházejí dolů i naši kamarádi. Ještě se vzájemně vyfotíme, chvíli společně povídáme a pak už si přejeme šťastnou cestu domů a zase někdy na viděnou. Zatímco oni se vydávají po žluté turistické značce přímo do Červené Vody, my se vracíme po druhé žluté, která vede do Červené Vody - Šanova.

Koukáme na hodiny a počítáme, kolik času nám ještě zbývá do západu slunce. Mamka s taťkou totiž nechtějí zdolávat tu trnitou cestu dolů za tmy. Času je ale nakonec dost. Dokonce potkáváme nadšence, kteří si to ještě vybíhají nahoru, i v tuto dobu. Dole jsme nakonec dřív, než bys řekl švec. Cesta nám uběhla tak rychle, že to nikdo z nás ani nečekal. A my s bráchou jsme ji ani nestihli pořádně zpestřit zpíváním!

Tak si to vynahrazujeme při přesunu do auta. Párty v altánku u parkoviště je ještě v plném proudu a vůně grilovaných dobrot se line široko daleko. Ještě, že jsme najezení, a tak můžeme v klidu nasednout do auta, aniž by nás lákalo přidat se k večernímu hodování.

.....