Jak jsme stoupali Cestou horských nosičů k Portáškám a Pecce

Parkujeme ve Velké Úpě, kde nás hned mezi parkovištěm a dolní stanicí lanovky Portášky vítá mravenec. Ač jsou to od přírody malá stvoření, tohoto několika metrového „drobečka“ zašlápnout nelze. Jenže, jak se sem dostal? Při pozorování zlatohlávka se zamotal mezi pampeliškami a skutálel od Portášových bud až sem. Tak tu vítá návštěvníky těšící se do Herní krajiny Pecka a svými rozměry láká nejen děti k dovádění a focení.

Herní krajina Pecka a Portášovy boudy jsou i naším dnešním cílem. Proto od dětské informační tabule ukazující směr k přírodní herně, přesouváme zrak na dospěláckou informační tabuli, abychom se dozvěděli něco o horských nosičích, po jejichž stopách se chceme vydat.

Historie horských nosičů

Horští nosiči, lidé, kteří měli nelehký úkol. Donášet zásobování do horských míst. V Krkonoších se jednalo zejména o zásobování na nejvyšším vrcholu České republiky, kde byli již od roku 1875 provozovány tamější boudy rodinou Pohlových. Ti si najímali až deset nosičů, kteří s nákladem stoupali téměř 7 km z Velké Úpy až na Sněžku.

A v čem vše vynášeli? Na takzvaném žebříkovém typu krosny. Vynášeli v nich na vrchol dřevo k topení, stavební materiál, sudy s pitnou vodou, sudy s petrolejem, brambory a další zásoby. Nosiči ovšem nebyli jen muži, byly mezi nimi též ženy a děti. Ty měly židličkový typ krosny, obchodnice poté proutěné nůše.

Nosiči dostávali zaplaceno podle vynesených kilogramů. Nejčastěji tak nosili stokilový náklad. Nepředstavitelné.

Poslední nosič, Robert Hofer, vykonávající toto řemeslo, stejně jako jeho předkové, uskutečnil poslední cestu s výnosem zásobování na Sněžku v roce 1961.

Cesta na Pecku

Byli to borci. Nejvyšší čas zakusit nastoupání alespoň několika jejích kilometrů. „Já bych si nic nevydělala.“ hlesnu. „Zatímco oni nosili sto kilo na dřevěných krosnách, já si nesu jedno kilo v mini batůžku.“ pronáším k manželovi, když dočtu informační tabuli. Ten mě jen se smíchem postrčí: „Tak pojď, ty pidi horalko!“

Míjíme dolní stanici lanovky Portášky a vydáváme se vzhůru za nosem. Chvíli pod lanovkou, chvíli vlevo, chvíli vpravo. Cesta se klikatí, aby nebylo stoupání tolik prudké. A přesto je.

Vcházíme do prvního lesa. „Kudy vede cesta?“ Ač je vyšlapaná, mnohdy ji překrývají čerstvě spadané listí, po kterých nejednou uklouzneme a všímáme si, že nejdeme lesní pěšinkou, ale pěšinkou mezi kameny. Tu vykoukne vysoký a ostrý, vzápětí ujedeme na malém oválném kameni. „Asi už ho obrousilo více bot, že již má takový tvar,“ smějeme se. To už před námi vidíme první stopy historie. Z kamenů vytvořená cesta, jakýsi most držící kopec, aby z něho cesta neujížděla.

Pár kroků a jsme zase zpět na silnici. Tou vyjdeme až k penzionu Foměnka, kde modrá turistická trasa znovu zatáčí mimo silnici. Procházíme cestou uprostřed horských luk, kocháme se výhledy na podzimní přírodu. Ty se nám po chvíli skryjí za stromy dalšího lesa. Chvíli v něm, chvíli podél něho, dojdeme až vzhůru k Portášovým boudám.

Jak tuto cestu popsat. No, je to vydatných pár kilometrů. Pocity, které jsem měla na začátku cesty, kdy se mi zdáli horští nosiči jako neskuteční borci, se mi po těchto zhruba 3 kilometrech naprosto rozplynuly. Nyní jsou to pro mě doslova nadpozemští nadlidé. Neskutečné. Já polomrtvá, oni uprostřed své cesty.

Herní krajina Pecka

Zatímco si nad tím tak rozjímám, před námi se rozprostírají první prvky herní krajiny Pecka. Toto jedinečné místo se nachází v nadmořské výšce 1 062 m n.m.

Už zdálky vidíme a slyšíme, jak tatínci prolézají herními prvky a chytají své děti nebo spolu hrají na schovku. „Už tě mám! Nemáš! Kde jsi se schoval? Á, mám tě!“ Uhýbáme stranou, neboť se najednou stáváme i my součást hry.

Všude je slyšet nejen dětský smích, ale i smích a veselí dospělých, kteří si zde užívali jako malé děti. A ty jsou zase rády, že si zde s nimi hrají i rodiče, kteří zde nejsou jen jakousi kulisou vedle, ale přímo součástí dětských her.

Netrvalo dlouho a herní krajina si vtáhla i nás. Kolem nás tak začala přehlídka nejrůznějších zástupců zvířecí říše. Obří mloci, rys, se svými charakteristickými špičatými oušky, jeleni. Jsou tu i zbylí mravenci, kteří se nezamotali mezi pampeliškami, a tak zůstali zde na kopci.

„Ještě jdeme na stezku!“ slyšíme tatínka utíkajícího se svými dětmi někam dopředu, zatímco maminka s kočárkem jen pokyvuje a pomalu je následuje. „Tady je ještě stezka?!“ rozsvítí se oči také mému muži a já jen vidím, jak už se vrhá na stopování tatínka s dětmi před námi. A skutečně, nacházíme v lese Hnízdo černého čápa. Netrvá dlouho a už se i mi ztrácíme v tomto lanovém parku.

Čas a brzké stmívání nás nutí pospíšit si zpět do Velké Úpy. Nechce se nám, ještě je zde tolik prvků, které jsme blíže neprozkoumali. Musíme se sem určitě vrátit a nechat si na tuto krajinu více času.

Cestou zpět jen rychle probíháme a prohlížíme si Portášovy boudy a už se pomalu začínáme kutálet dolů. Kutálení po louce pod lanovkou si vzalo doslova několik dětí, kteří kolem nás takto metají dolů. Otočka, otočka, výskok, popoběhnutí a znovu. Kdyby stráň nebyla plná bobků, kutálíme sudy s dětmi také.

Ale přeci jen, musíme v sobě, po blbnutí v herní krajině, znovu probudit toho seriózního dospěláka, a tak jen popobíháme a pokulháváme dolů strání pod lanovkou. Ještě, že v tuto chvíli stojí.

Dole se jen zálibně otáčíme zpět a víme, že tento výlet si zase někdy zopakujeme.

.....

.....

Doporučuji sledovat weby:

Zdroje: