Praděd, hora nejen Praděda, ale i turistů

Je ještě ráno, když dojíždíme na parkoviště do Karlovy studánky, které je již v tuto ranní dobu téměř plné. Nacházíme si tak jedno z posledních volných míst a s úlevou, že máme zaparkováno, se vydáváme na cestu. Náš dnešní cíl je velmi turisticky navštěvovaný, proto nic neponecháváme náhodě a vyrážíme, co nejdříve to stíháme.

Z horního parkoviště nejprve trochu klesneme, abychom se dostali k prvnímu zastavení naučné stezky, které je hned u prvního dnešního vodopádu přímo v Karlově studánce, malebné to lázeňské vesničce. Ta se v tuto chvíli pomalu probouzí, tak jen potichu pozorujeme vodopád, očima proběhneme první informační tabuli naučné stezky a už míříme po žluté turistické trase vzhůru.

Vodopády Bílé Opavy

Jde se krásnou lesní širokou cestou, která kopíruje tok Bílé Opavy. U rozcestí Na paloučku se zastavujeme a čteme důležitou informaci k cestě. Kdo si chce projít naučnou stezku dál a vydat se podél vodopádů, musí jít touto cestou nahoru, opačným směrem je cesta o víkendech a svátcích zakázána. A to je zrovna náš případ.

Jdeme dál po žluté a vidíme, jak modrá turistická trasa po naší pravé ruce prudce stoupá. „Super, že my jdeme tudy, dobře jsi vybral trasu,“ chválím manžela. Ten se ale nenechá, usměje se a dodá: „Jojo, to jsem rád, že si to chválíš. Ale tu výšku taky budeme muset někde nastoupat.“ A měl pravdu. První úsek cesty kolem Bílé Opavy se jde nádherně, lehké stoupání, příjemná cesta, ale poté se začíná terén měnit. Z lesní cestičky se stává kamenitá, čím dál více mokrá až místy bahnitá. Podepisuje se to i na rychlosti naší chůze, kdy již jdeme rychlostí šneka. A to už se před námi objevují první schody prudce vzhůru. Zvedám hlavu, abych se podívala, zda náhodou nevedou až do nebe a mám pocit, že snad tam i míří. Cestou se postupně začali kolem nás objevovat další a další turisté, až se zde, před stoupáním, vytvořila fronta jako na eskalátory. Ty tu ale chybí, tak musíme všichni po svých. I pejsci, co jsou před námi. Ti sice hodně protestují, po úzkých strmých schodech jim to moc nejde, ale nakonec všichni vystoupáme až na vrchol, poslední schod. Když se podívám dolů, mám pocit, nechápu, jak rychle jsme vystoupali. Asi zde se nastoupává ta výška, kterou po modré turisté absolvují hned na začátku, myslím si.

Dalších několik metrů se jde klidně, člověk se může vydýchat a vzápětí nová stoupačka, nové schody. „Taky slyšíš tolik hlasů?“ ptám se manžela. „Vždyť tady nás zase tolik nejde.“ Brzy zjišťujeme, že jsme po schodech došli až k rozcestí Nad vodopády, tedy k místu, kde se žlutá turistická trasa potkává s modrou. A co víc, je zde konečně větší místo k odpočinku, což využívá hodně z nás. Následující kilometr je cesta à la Václavák. Spojují se zde obě trasy a také turisté z obou cest. „Vydrž, napiju se a zazipujeme do řady,“ vtipně glosuje manžel. Ale není daleko od pravdy. Vidíme kousek místa ve frontě, šup a jdeme rychlostí davu. Je to dlouhý kilometr, vyhlížíme rozcestí každým krokem.

Ovčárna

Konečně, rozcestí Pod Ovčárnou je tu a my s radostí opouštíme modrou turistickou dálnici a scházíme dolů po žluté turistické trase, která je postupně užší a užší. Před sebou máme můstek a pod ním teče malá říčka. „Co je to za říčku?“ „To je přeci Bílá Opava.“ Nechápu, jak tak malá vodička dokáže o pár metrů níž dělat takové vodopády. Než si to stihnu všechno v hlavě přebrat, dostáváme se do lesa a na jeho konci už vidíme louku a nad ní první stavby Ovčárny. Tam nás překvapuje, jak málo je zde lidí. Z louky vystupujeme na asfaltku. Tam nás hned zaujme a velmi pobaví obrázky na silnici. Znázorňují zde stopy, aby turisté šli nahoru i dolů po správné straně. Což po pár metrech sami oceňujeme, když kolem nás profrčí první cyklisté a vzápětí i první koloběžkáři.

Posledních 3,5 kilometru z Ovčárny na Praděd se jde po asfaltové široké cestě. Cestu si zpříjemňujeme výhledy a hrou, kdo dřív a kde zahlédne Praděd. Je to dlouhé, pomalé stoupání. Občas se nám naskytnou možnosti vyhlídky i na druhou stranu, kde vidíme i Dlouhé Stráně. Aspoň podle kopce a mapy v mobilu si to upřesňujeme. V tomto úseku cesty jsem ráda, že jdeme dva a můžeme si cestu krátit povídáním, slovním fotbalem apod.

Na Praděd - rozcestí se připojují noví cyklisté, kteří míří na Praděd ze Švýcárny. Přesto, že se se objevuje stále víc a víc lidí, žádná dálnice, nacpaná cesta zde již není. Pěkně se to tu rozprostře, kdy si každý stoupá poslední kilometry vlastním tempem. Díky opravdu krásnému počasí můžeme pozorovat vysílač každým krokem a už se jde mnohem veseleji, neboť vidíme, jak se každým metrem přibližujeme.

„Co to je, tady něco zvoní,“ tázavě koukám na manžela a kolem sebe. Vidíme, jak se turisté před námi zastavují a koukají někam na druhou stranu od Pradědu. Co to tam mají a co si fotí? Brzy nacházíme odpověď. Jdeme přímo kolem pastvy skotu. Jak se dočítáme, to, co zvoní, je skotský náhorní skot, který dokáže dobře snést zdejší nároční podmínky. A kousek nad nimi vidíme malé horské huculské koně.

Praděd

Poslední zatáčka a už, už se před námi rozevírá vstupní náměstíčko a děd Praděd. Ano, musíme si s ním také udělat fotečku. „Prosíme, vyfotíte nás? My pak zase cvakneme vás,“ zastavuje nás skupinka turistek s krosnami na zádech. Povedlo se a máme díky nim fotku s celým Pradědou. Co dál? Jasně, manžel už se vydal na obchůzku celé stavby, tak mizím za ním. Vysílač a rozhledna Praděd. Jeho stavba začala v roce 1969 a dokončena byla až roku 1980. V nadmořské výšce 1491 m n.m. a se svojí výškou 146,5 metrů je nejvyšším umělým bodem v České republice.

I dole, kolem rozhledny, jsou dnes opravdu nádherné rozhledy. U vyhlídky a permoníka se zastavujeme, děláme si pauzičku a kocháme se. Jsme tu téměř sami, asi dozadu za rozhlednu moc návštěvníků nechodí. Jen sem tam kolem projdou zájemci o jízdu dolů k Ovčárně na koloběžce. Vyzkouší si helmu, koloběžku, zaplatí půjčovné a už frčí. „Tatí, pomalu,“ povídá z koloběžky holčička tatínkovi, který ještě na tento dopravní prostředek ani nenastoupil, pouze ho vede.

To už ale pomalu vycházíme i my. Dolů k rozcestí U Barborky sbíháme tak rychle, až jsme oba překvapení, že už jsme tu. Zatáčíme zde dnes poprvé účelně po modré a kolem chaty Barborka míříme zpět na parkoviště do Karlovy Studánky. Cesta jde krásnou lesní cestou, až do doby, kde se odděluje žlutá trasa vedoucí dolů k vodopádům. Odsud se jde po modré turistické značce úzkou cestičkou, která se místy až ztrácí v bujné zeleni kolem nás. Máme štěstí, že před námi běží dolů sportovci, a tak občas vidíme, jak se kde pohne keřík, kudy asi vede cesta.

Poslední asi půl kilometr už se cesta rozšiřuje a mění v krásnou lesní stezku. Tou scházíme dolů až k rozcestí Na Paloučku. Zde se spojujeme se žlutou a naučnou stezkou a po ní se v poklidu vracíme zpět na začátek naší cesty, tedy na parkoviště k našemu vozu.

.....

.....