Článek
Bylo krásné ráno, plné naděje na nádherné výhledy. Rychle jsme sbalili batohy a za pár chvil už stáli na parkovišti Kristin Hrádek, které se stalo naším výchozím bodem na cestě k rozhledně Děčínský Sněžník.
Lesní cesta lehce stoupala, míjela vodojem a před ním čistý pramen, kde se právě osvěžovala skupinka stezkařů s krosnami opřenými o sebe. Se všudypřítomným „Ahoj“ jsme si pokynuli a pokračovali dál v cestě. Po žluté turistické stezce jsme brzy dorazili k rozcestí Pod Koňskou hlavou, kde se cesta stáčí a stává Hřebenovkou.
cesta k Děčínskému Sněžníku
Cesta na Sněžník
Krásná lesní procházka se začíná pomalu měnit. Kolem nás se objevuje stále více kamenů, spadlých stromů, a divočejší část cesty začíná být zřejmá. Široká pěšina se zužuje, chvílemi mizí v blátě, chvílemi za větvičkami stromků. Les se stává hustším, tmavším. Po chvíli klidu mě pomalu začíná zmocňovat lehký neklid. Pokračujeme cestou, kde spíš hopsáme po kamenech, a mé napětí musí ven.
„Takhle přesně vypadá ve Srní výběh pro vlky,“ hlesnu směrem k manželovi. Ten se jen uchechtne a se slovy: „Prosím tě, co by tady asi dělali vlci, si to vygoogli,“ dál v klidu pokračuje cestou. Dobře, když vygooglit, tak vygooglit. „Na Děčínsku se daří vlkům, zasahuje tam šest teritorií,“ volám na něj. Ten se otočí a když vidí, jak stojím jako zaražený kůl v zemi, vrátí se pár kroků za mnou.
„Ty nejsi horalka, ty jsi bojanda,“ směje se mi. „Pojď, za chvilku jsme už na vyhlídce.“ Pojď, hm, to se mu lehko řekne. Ze mě se právě stal Tomáš Holý z filmu Ať žijí duchové a já plně sdílím jeho: nohy - dřevěné - moje.
Srdce horalky ale nakonec zvítězí. „Mluv, pořád na mě mluv,“ velím spolubojovníkovi a pomalu se vydáváme vzhůru na vyhlídku. Je to už jen pár metrů na první vyhlídkové místo, ale když tam konečně dorážíme, jsem vyřízená, jak kdybych měla za sebou celou Stezku Českem.
Vyhlídka na údolí, skály i Labe
Vyhlídka je ovšem nádherná. Vystupující skála u ní je téměř přírodním fotopointem a výhledy odtud jsou úchvatné, ať už pro lidské oko, nebo pro oko fotoaparátu. Jsme tu sami, stejně jako jsme byli po celou cestu, takže si užíváme klid, přírodu a celou scenérii.
jedna z vyhlídek na cestě
Dlouho trvá, než nás kouzlo krajiny pustí dál. Ale přeci jen, rozhledna je ještě před námi, jak nám napovídají pomalu se zesilující hlasy. Z liduprázdné cesty se za chvíli ocitáme uprostřed ruchu.
Před stánkem s drobnými suvenýry a lehkým občerstvením je skupinka dětí s vedoucími. Přišli si sem užít bouldering na malé skále v blízkosti rozhledny. Jsou to šikovní malí lezci, kteří okamžitě upoutávají naši pozornost.
To už kolem nás ale začínají procházet další turisté, a tak se i my vydáváme blíže k rozhledně.
Rozhledna
Kamenná kráska, stojící na vrcholu největší stolové hory již od roku 1864, je jako z pohádky. Ač nebyla původně určena turistům, ale zeměměřičům, k návštěvě začala lákat poutníky velmi brzy. V roce 2016 prošla rekonstrukcí.
V malém stánku se suvenýry se dá také „zakoupit“ klíč otevírající rozhlednu. Věž vysokou 33 metrů zdoláváme po 153 schodech a ocitáme se na vyhlídkové plošině. Z ní lze za dobré viditelnosti vidět Milešovku, Bezděz, Ještěd a Krkonoše.
Po sestupu dolů z rozhledny si ji ještě celou obcházíme a zjišťujeme, že i zezdola má terasu, ze které jsou krásné výhledy.
Díky zdejším termickým stoupavým proudům prý bývá toto místo nazýváno „Větrné lázně“. Asi jsme měli zrovna štěstí, ale vítr nás tu netrápil.
Rozhledna se ale nenachází na samotném vrcholu Děčínského Sněžníku, ten je o pár metrů dál. A hned za ním nacházíme další vyhlídky i skály. Zde turistů přibývá. Jak zjišťujeme, přichází na rozhlednu z opačné strany než my, z obce Sněžník. Mně už je jasné, že příští návštěvu rozhledny budu chtít určitě absolvovat právě z této strany.
U Drážďanské vyhlídky se naučnou stezkou Zapomenuté pohraničí vracíme zpět k rozhledně a odtud už známou cestou zpátky k parkovišti, kam jsem pro jistotu nasadila rychlejší tempo.
