Článek
„Ještě můžeš,“ ukazuji manželovi při parkování. Přijeli jsme téměř v poledne, přesto ještě nacházíme volná místa k zaparkování. Nedoufala jsem v to, i když poslední dobou prý turistů v této nádherné lokalitě velmi ubylo.
Opouštíme parkoviště a přicházíme k zastávce výletního vláčku právě ve chvíli, kdy se k nám blíží. Rychle koukáme na seznam zastávek, že bychom se kousek popovezli. „Na soutěsky se nyní nejezdí,“ volá na nás řidič, když vidí, jak si ukazujeme, kudy vláček jede. „Jsou teď zavřeny.“ Víme, pokývneme mu jen na souhlas a pokračujeme dále po svých.
Opouštíme hlavní silnici mířící do Německa a vydáváme se do centra Hřenska. Připadáme si jako na pouti, kdy nás z obou stran cesty obklopují stánky s batohy, tričky a dalšími oděvy. Jak pokračujeme v cestě a pomalu stoupáme podél řeky Kamenice, stánků ustupuje. Až dorážíme ke kostelíku sv. Jana Nepomuckého, kde tento pouťový duch končí a já začínám konečně nasávat jakýsi obnovený turistický ruch Národního parku České Švýcarsko. Kolem místních penzionků se dostáváme k prvnímu rozcestí, kterého si dnes všímáme. Rozcestí Hřensko Klepáč má opravdu příznačný název. Stejnojmennou restauraci zde doplňuje klepavý zvuk mlýnku.
Opodál míjíme místo, které vydává další hučavý zvuk. Pozvedneme oči od cesty a vidíme krásný vodopád. Vedle něho pozorujeme i schody a zjišťujeme, že máme jít po nich. Střídavě tak kličkujeme silnicí a mimo silnici až k rozcestí a posezení Tři prameny. Původní plán občerstvit se zde, jsme záhy vzdali. Tento nápad mělo více turistů, i plno vosích kamarádů.
Příroda zničená požárem
Odtud už začíná stoupání, které v různé intenzitě končí až u Pravčické brány. A zde poprvé v plné síle vidíme zkázu, která se zde odehrála v létě roku 2022. Vidíme ohořelé stromy na zemi, ohořelé zbytky kmenů stromů hrdě stojících uprostřed ničeho, holé skály stoupající zpod tmavého povrchu kolem.
Stojíme a koukáme před sebe, jak asi musel být požár velký a zničující. Je nám z toho smutno. Jak tak hledíme před sebe, začneme si pomalu všímat, jak je příroda úžasná. Kromě kapradin, které máme všude podél cesty, vidíme i první malé břízky a další malé pomalu vykukující stromečky. Po dvou letech se příroda sama začíná zvedat doslova z popela. První zeleň se začíná dostávat i do vyšších pater. Pozorujeme několik minut tuto přírodní scenérii téměř beze slov. Když se vracíme myšlenkami zpět na cestu, zjišťujeme, že naši spoluturisté, se kterými se od začátku trasy míjíme, jsou už pěkný kus cesty před námi. Vydáváme se tak i my dál vzhůru. Před posledním větším stoupání nás provází zatáčkou informativní tabule zachycující historii této přírody. A do historie již patří i onen velký požár.
To už se nám pod nohama cesta nenápadně mění. Nastupuje více kamenů a kořenů, občas nám to po nich ujede. Asi to ujíždí nejenom nám, neboť podél cesty se objevují kmeny zadržující cestu na svém místě. Kmeny, které oheň nezničil úplně, tak zde plní další úkol. Stín, do kterého se pomalu dostáváme, nás upozorňuje, že se požářiště mění na les, dostáváme se ke zlomu hoření.
Změna trasy k Pravčické bráně
„Podívej, tady je mapka cesty. Aha, ono se asi půjde jinak,“ přemýšlíme u cedule na cestě, odkud se napojuje pěšina z Mezní Louky. Ta je nyní uzavřená. Na to, že jdou všichni návštěvníci jen z jedné možné přístupové cesty, zde opravdu moc lidí není. Kudy ale půjdeme teď? Kus původní cesty je zřícený. Ani nevíme jak, kličkujeme a najednou jsme v tunelu a na jeho konci už se před námi otevírá prostranství kolem Pravčické brány.
Platíme vstupné, abychom mohli jít až k ní. Jaké překvapení pro nás bylo, že hned za vchodem byla odbočka doleva, která nebyla před tím vidět. Stoupáme po schodech vzhůru, zatáčka a další schody. To se ještě zopakovalo a šup, jsme na vyhlídce. Netradiční a nádherný pohled na Pravčickou bránu máme před sebou.
Od této vyhlídky pokračujeme ještě k dalším dvěma. Z každé z nich je jedinečný výhled. Z druhé je to na Pravčickou bránu i s výletním zámečkem Sokolí hnízdo. Třetí pak nabízí pohled na druhou stranu, do krajiny Dlouhodolských stěn.
Zámeček Sokolí hnízdo
Když se dostatečně pokocháme výhledy, vracíme se zpět ke schodům a po nich do areálu Pravčické brány. Tam na nás jako první vykoukne Sokolí hnízdo.
Výletní zámeček se stylovou restaurací zde vznikl již v roce 1881, kdy se rakouský kníže Edmund Clary-Aldringen rozhodl na svém panství u Pravčické brány vytvořit jednu z vůbec prvních turistických atrakcí v Evropě. Najal si proto italské řemeslníky, aby mu zde postavili tuto stavbu.
Kníže Edmund sem dal následně vybudovat dlážděnou cestu. Vytvořil také lesní turistické stezky i organizoval výlety lodí do nedaleké rokle, která v současnosti nese jeho jméno, tedy Edmundova soutěska. Ta je ale v těchto dnech nepřístupná.
Využíváme situace, kdy ani na výhledech ani zde u Sokolí hrádku není nijak plno, a do místního zámečku si zajdeme na oběd.
Pravčická brána
Posilněni se pouštíme do průzkumu brány. Pravčická brána, s rozpětím oblouku neskutečných 26,5 metrů, je dnes je zapsána mezi českou národní památku a ikonou celého Českého Švýcarska. Výška otvoru je 16 metrů, šířka pak 7-8 metrů a minimální tloušťka 3 metry.
Stojíme pod ní, hlavu vytočenou vzhůru. Nevěříme, jak velký tento oblouk, „díra“ ve skále může vůbec být. Nepřekvapuje nás, když zjišťujeme, že je největší přirozenou skalní bránou v Evropě.
Odedávna táhne svou monumentálností nejen milovníky přírody, ale také umělce. Do děje svých příběhů ji umístil Hans Christian Andersen i filmaři při adaptaci knihy Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň.
Do roku 1982 se dalo vystoupat až na vrch samotného skalního oblouku. Od tohoto roku je ale přístup uzavřen. Snad i to pomůže k tomu, aby nám Pravčická brána mohla dál dělat radost a udivovat svou krásou a velkolepostí.
Trávíme zde opravdu hodně času, i na tomto malém prostoru je toho tolik k vidění. Když už se dostatečně pokocháme, vydáváme se zpět do Hřenska. To už se nám nedaří si prohlédnout více, bouřka nás nutí k rychlému kroku zpět do auta. Ale už teď víme, že se sem chceme vracet a pozorovat, jak se příroda mění a bere si zpět to, co požárem ztratila.
Choďme na výlety, poznávejme naši krásnou přírodu i kulturu, ale chovejme se k ní s úctou, ať nám vydrží.
.....
.....
- Délka: cesta tam a zpět 10 km
- Možnosti občerstvení: Sokolí hnízdo, restaurace v Hřensku
- Parkování: parkoviště v obci Hřensko
- Doprava: vlaková stanice Schöna na protějším břehu Hřenska, následně možnost přívozu, lodí na přístaviště Hřensko, autobusové zastávky v Hřensku
- Náročnost: 2/5
Doporučuji sledovat:
- webové stránky Pravčické brány
- webové stránky Českého Švýcarska
Zdroje:
- webové stránky Pravčické brány
- mapy.cz