Z Pece nahoru stoupáme v kočáru aneb jak dvojčátka Mik a Tik objevují Krkonoše z kočárku

„Ráno si dáme budík, ať vyrazíme co nejdříve na cestu.“ říká mamka taťkovi. Haha, sice vždycky vstáváme brzy, ale zítra si s bráchou zrovna chceme pospat.

Ráno, které se pomalu blíží k dopoledni, jsme konečně nachystaní na cestu. Sedneme do auta a za chvilku je z našich vajíčkových sedaček slyšet sladké oddychování. Už jsme totiž byli dlouho vzhůru, tak si pospíme, abychom pak byli na cestování pořádně odpočatí. Po čase přijíždíme na parkoviště v Peci pod Sněžkou. Hlavní parkoviště, která jsou výchozím bodem na Sněžku, jsou již obsazené, ale nám to nevadí. My totiž budeme vyrážet na druhou stranu, směrem na Černou Horu. Tak projíždíme celou Pec a konečně parkujeme.

Mamka s taťkou všechno nachystali, korbičky na kočárek nacvaknuté a přišel náš čas. Tik se rozhodl, že už je to chystání natolik dlouhé, že to zpestří brekotem, kterým probudí i poslední spáče v celé Peci. Mik se drží zpátky, přeci jen má zrovna velkou práci do plínky. Mamka to brzo zjišťuje, a tak se z auta stává nejlepší přebalovák v celých Krkonoších. Tik stále nepřestává upozorňovat na fakt, že jsme tu. Jen ať si toho všichni všimnou. Taťka už kapituluje a jen se nenápadně rozhlíží, kdo vše už o nás ví. Nakonec si vezme Tika a jde platit parkoviště. „Jé, tatínku, někde jste ztratili ponožku.“, povídá milá paní a taťka jen přikyvuje. Zůstala v autě, ale kdo kdy zkoušel navlékat ponožku malé vzteklé chobotnici, tak ví, jak je to snadné. Naštěstí se Tik trochu uklidňuje, tak mu taťka ponožku brzy nasadí a přidá i botičky. „Mik je konečně zase čistý a voňavý, tak je řada na mě.“ pomyslí si Tik při návratu k autu a za chvíli už leží v kufru auta i on. Teď už jen nacpat tyto malé naducané skřítky do ještě menších korbiček a konečně jedeme!

STOUPÁME VSTŘÍC VÝHLEDŮM

Z Pece stoupáme vzhůru. První kopec je hned zkouška, jak na tom ti rodiče jsou se svoji fyzičkou. Taťka suverénně vychází s krosnou na zádech a naloženým dvojčátkovým kočárkem před sebou. Mamka jde jak princezna a čeká, co na ni cestou bude z tohoto balení padat. Kupodivu nic, tak navrhne taťkovi, aby dal krosnu do kočárku. Ten pak chytnou každý na jedné straně a frčíme.

„Jééé, koukejte kluci, Sněžka.“ Mamka se rozplývá… Taťka se nevzdává a za stále funění pokračuje až k Poustevníkovi. Mamka se zatím kochá… Konečně dorazila za námi a co to? Hned nás bere ven z vyhřátého kočárku a prý, že se musíme fotit s prvním pohledem na Krkonoše. No dobře, tak to nějak vydržíme. Nejdřív se fotí s námi oběma v náručí mamka, pak taťka. Sice kolem nás chodí už teď další turisté, ale nabídku na společné foto nikdo nenabídl. Rodiče pak dostanou nápad a využijí náš kočárek, k další funkci. Už to není jen stěhovací vůz, ale i stativ. Naštelují telefon a cvak, cvak. „Brácha, koukáš? Tak já zatím budu sledovat, co kde lítá.“ „Hotovo, teď jdu sledovat okolí já.“, povídají si asi kluci navzájem, protože na každé fotce má někdo spoustu jiné práce než pózování. A to včetně mamky i taťky .

Konečně se vydáváme vzhůru. Naše vozidlo táhne chvíli jen taťka, když nás míjí dva turisté: „Teda, to máte posilovnu.“, povzbuzují taťku. Z kočárku se začíná brzy ozývat pohon, který jasně signalizuje hlad. Mamka čapne kočár s taťkou a rychlostí blesku míříme ze silnice k odpočívadlu.

Po krmení dravé zvěře vyjíždíme zpět na cestu. Zkratka pro turisty je sice prima, ale my jedem dále po silnici, vždyť jsme přeci velké vozidlo. Mamka vbíhá do zatáčky, aby nás případně kryla a upozornila na nás. Aut dnes kolem nás jezdí opravdu hodně, ale nyní nejede ani jedno.

A to už vyjíždíme z lesa, stín se mění v nádherné světlo. Slunce svítí svou podzimní silou. Je jasno, na nebi ani mráček. Mamka z té nádhery ztrácí dech i ruce z kočárku a opět okouzlena kouká na Sněžku. Taťka zastavil a kochá se s ní. Nám je teď jedno, co dělají, my máme plná bříška, ležíme si v kočárku, tak je chvíli necháme dělat si, co chtějí.

ŽIŽKOVA BOUDA

Před námi už se začíná objevovat první bouda na naší cestě. Cesta k ní je ale opět dlouhá a do kopce. Mamka s taťkou nabrali sílu, chopili se našeho vozidla a jedeme vzhůru, každou otočkou kolečka blíž a blíž k Žižkově boudě. Od naší poslední návštěvy zde přibylo spousta prvků pro děti a taky zvířátka - hedvábničky a králíčci. Kluci nespinkají, tak šup ven z kočárku a kocháme se zvířátky. A taky výhledy. Ale už je čas, frčíme dál kolem kuličkové dráhy pro děti.

Další bod cesty je samoobslužný nejen Pivní bar. „Tiku, cítíš, jak najednou má kočárek turbo rychlost?“ povídají si skřítci při pasení koníčků v kočárku a pozorování cesty před sebou. No, rodiče se spěchají posilnit.

HUSOVA BOUDA

Povedlo se téměř nemožné, samoobslužný bar u Husovy boudy je prázdný. Než se nadějeme a ťukneme na zdraví, už se blíží další turisté a za nimi další, až je brzy po okolí plno. To nám ale nevadí, stihli jsme si prohlédnout tabuli s označením blízkých kopců a už to mamka s taťkou zase valí dál.

„Hele, Miku, jsme nějak moc dlouho už v klidu. Něco vymyslím!“, říká dvojčátkovým jazykem Tik a hned začíná z plna hrdla volat, že je tu. Mamka neodolala a šup s ním do krosničky. „Jupí, můžu v klidu spát a není mi zima.“, vrní si Tik a za chvilku už je slyšet spokojené oddychování, a tak další cestu vpřed sleduje z kočárku jen Mik.

PRAŽSKÁ BOUDA

Konečně se cesta začíná měnit ze stoupání na klidnou vrcholovou cestu a zanedlouho přicházíme k první z řady bud na vrchu kopce. Mik a Tik jsou ještě malí, tak nás v klidu nechají přejít dětské hřiště bez povšimnutí a kolem Pražské boudy pokračovat dál.

Taťka už začíná pociťovat hlad, asi už si z těch kopečků stihl oddychnout. Naštěstí zrovna v době, kdy se spokojené oddychování ozývá i z kočárku. Nejvyšší čas rychle zaparkovat, nechat mamku s taťkou slupnout jídlo v čase milisekundy a vydat se na další průzkum terénu.

KOLÍNSKÁ BOUDA

Jako mana na cestě se před námi zjevuje Kolínská bouda. První dveře, ejhle schody. „Koukej, tamhle mají plošinku k dalším dveřím. To bude pro nás ideální.“ jásá mamka a už tam tlačí naše vozidlo. No, plošinka tu je, i dostatečně široká, ale dveře za ní nejsou rozměrově kompatibilní s naším double vozem. Ach je, co teď? „Hele, támhle je poslední volný stůl venku. Běžíme tam.“ volá mamka a už s námi běží k tomu místu. Taťka má zatím největší úkol, zjistit denní menu.

Rychle to projede, zhodnotí a vítězoslavně přijde se domluvit na objednávce. Mamka má jasno hned, a tak je v mžiku objednáno i zaplaceno. Nastává čekání a hra Na prvního, bude první vzhůru Tik nebo Mik nebo jídlo na stole? Za pár minutek už se nám na stole rozezvučelo pager. Jupí, skřítci spí, jídlo je tu. „Hele, brácha, jde se vstávat.“ si snad okamžitě řekli kluci v kočárku. Taťka přináší na stůl oběd a mamka už má v nosítku Tika. Jak jen to ti skřítci tak rychle všechno vyčmuchají?

Po obědě vyrážíme na průzkum okolí Kolínské boudy. Všude se ozývá výskání, volání, halekání dětí. Některé pobíhají po hřišti, jiní jsou u zvířátek. Mik a Tik jsou oba vzhůru, tak si jdeme prohlédnout lamy, králíčky, kozy a ovce i my.

A co by to bylo za návštěvu Krkonoš bez selfie s Krakonošem? S tím radši hned něco děláme, a tak znovu za pomoci kočárkostativu děláme rodinné umělecké foto. Se stejným úspěchem jako první.

Hodiny neúprosně běží, tak my musíme též. Otáčíme naše vozidlo, které nám slouží jako ložnice, přebalovací místo, jídelní stůl, foto stativ, vozík na věci a v neposlední řadě jako kočárek. Skřítci zaujali pozici na bříšku a vesele koukají na cestu. „Jé, tady někdo pase koníky. Můžu se podívat?“ volá paní z blízkéh stánku a už se hrne ke kočárku. „To jsou kluci?“ povídá další paní. „Jupí, brácha, konečně to někdo poznal a už nejsme holky s modrým a zeleným dudákem!“

Takto povzbuzeni malí skřítci s veselým štěbetáním doprovází naši spanilou jízdu zpět.

KAPLE SVATÉHO KRYŠTOFA A DALŠÍ BOUDY

U Pražské boudy měníme cestu a sjíždíme dolu ke kapli svatého Kryštofa. To už ale s bráchou znovu zalomíme, přeci jen cesta už byla moc monotónní. Mamka s taťkou se u kaple snaží vyfotit a prohlédnout si ji. Ale je zavřena a přes sklo za mříží se to hodně leskne.

Berou tedy do ruky opratě a míří přes boudu Slovanku zpět na cestu. Ale co to, přes cestu je závora. Neva, taťka najde rychle řešení, a tak se nemusíme vracet zpět, jak se obávala mamka. A už si to frčíme dolů k Husově boudě.

„Mám zastavit, chceš se kochat?“ volá cyklista dozadu na cyklistku. „Jasně, chci.“ ubezpečuje ho copatá slečna za ním. „Ale chci vidět celou Sněžku.“ pokračuje. „Tak ještě chvíli vydrž, až popojedeme níž.“ volá znalý cyklista. My už to také známe, ale to nám nebrání se v tom nádherném podzimním dni kochat krkonošskou přírodou. Teda, mamka a taťka se kochají, my spinkáme. Ten vzduch tady je kouzelný.

CESTA ZPĚT DO PECE

Před Husovou boudou na rozcestí pokračujeme strmě dolů silnicí. Čekáme opět provoz, ale je zde menší než ráno cestou nahoru. Mamka s taťkou poznávají cestu, kterou by bez nás nikdy nepoznali. Za odměnu brzy dostávají další krásné výhledy na Sněžku. A kromě toho poznávají lanovky, které předtím pozorovali z druhé strany kopce z turistické trasy.

Netrvá dlouho a už vidíme první domy, které jasně hlásí, že jsme zpět v Peci. Pak už jen pár otoček kolečky kočárku a stojíme u auta. Ospinkaní jsme najednou zpátky ve vajíčkách a za pár okamžiků už spinkáme a necháváme si zdát, jak krásné Krkonoše se nám dnes předvedli.

Také jste se toulali po Krkonoších s kočárkem?