Článek
Nové koště dobře mete
To rčení o novém koštěti je pravdivé. Když jsem v roce 2012 nastupoval do korporátu, měl jsem pouze jediný cíl: chtěl jsem se stát odborníkem.
Pracovní náplň byla rozmanitá s pevně stanovenými pravidly, ze kterých prakticky nebylo možné odbočit. Mně to tak vyhovovalo. Připadalo mi totiž, že jsem konečně našel prostředí, kde pravidla něco znamenají.
Jakožto technolog junior jsem nejprve musel absolvovat takzvané kolečko. Znamenalo to projít si všechna pracoviště a strávit na nich stanovený čas podle školícího plánu. Zajímalo mě úplně všechno - od děrování až po finální montáž.
Tehdy jsem byl svobodný a bez jakýchkoliv závazků. Nic mi tedy nebránilo ponořit se do procesů výroby skutečně naplno.
Pravidla byla jako modla
První rok jsem strávil spíše ve výrobě než v kanceláři. Ne proto, že bych musel. Já to chtěl. Moc mi záleželo na tom, aby se dodržovaly všechny předepsané postupy a návodky. Tím víc, když se jednalo o dokumentaci, kterou jsem sám vypracoval.
Zpětná vazba od kolegů z výroby pro mě znamenala všechno. Možná právě proto mě občas zamrzelo, když si ze mě někteří starší tak trochu utahovali. Jiným zase moje nasazení imponovalo.
Hlavní ale byly výsledky, které jsem mohl předložit nadřízeným. Ty rozhodovaly o mé budoucí kariéře. Vedení si jich samozřejmě všimlo a já se po roce mohl radovat ze smlouvy na dobu neurčitou. Dnes to skoro nic neznamená, ale tenkrát tomu bylo přesně naopak.
První svěřený projekt - od A do Z
Byl to klasický pátek, který se na svém začátku ničím nelišil od těch předešlých. Až na jednu výjimku. Po obědě si mě zavolal nadřízený a sdělil mi, že mi svěřuje kompletní zavedení nové výroby a přidružené montáže pro datová centra.
Trvalo mi dlouho, než jsem tomu uvěřil. Byl jsem ve firmě sotva dva roky a najednou bum! Věděl jsem, že se budu muset ještě více zdokonalit a obětovat trochu volného času ve prospěch nového projektu, ale říkal jsem si, že něco už přece znám a umím, takže to nebude až takový problém.
V tom jsem se ale mýlil. Zjistil jsem, že nastudovat si všechny varianty výrobků a jejich artiklových čísel tak, abych s sebou nemusel neustále nosit notebook nebo katalog, bude časově náročné. Tak či tak, neúspěch nepřipadal v úvahu.
Skvělá práce, máme pro tebe další
Nová výroba byla zahájena v předstihu, což opět upoutalo pozornost vedení. Začali tak trochu vymýšlet, co se mnou. Stále single, ochoten obětovat volnou sobotu práci, včasné plnění termínů. Co víc si zaměstnavatel může přát?
Tehdy mi vůbec nic nedocházelo. Byl jsem jako v nějakém čarovném opojení. Všichni kolegové se začínali obracet na mě. Ať už šlo o kontrolu dokumentace, návrh na změnu, časové snímky, atd. A já pomáhal, odpovídal, telefonoval a mailoval. Stále dokola, každý den.
Nakonec jsem zjistil, že se ze mě stal chodící archiv a katalog v jednom. Standardně se používala devítimístná nebo čtrnáctimístná čísla. Ostatní je složitě vyhledávali v systému, ale já jich znal drtivou většinu nazpaměť. Stačilo mi říct, co hledají.
Byl jsem na sebe pyšný. Výplata se mi pravidelně navyšovala, pravidla stále platila, spolupracovníci se na mě usmívali a chodili si za mnou pro radu nebo odpověď. Síly bylo na rozdávání a ještě by zbylo.
Překročil jsem mez
V roce 2018 jsem se seznámil se svou nynější manželkou. S prací jsem byl spokojený a vše běželo tak, jak mělo. O rok později se nám narodil syn Vítek. Porod navzdory ukázkovému těhotenství neproběhl ideálně a následky řešíme doteď.
V tom čase si manželka začala všímat detailů, které předtím tak úplně neviděla. Neviděl jsem je ani já. Často jsem se vracel domů podrážděný a stěžoval si na neschopnost druhých. Najednou mi všechna ta pravidla přestala dávat smysl a později se ukázalo, že byla nejen k ničemu, ale navíc nám často škodila.
Namísto toho, abych po odchodu z práce vypnul, zvedal jsem telefony i doma. Jako otec i manžel jsem sice fungoval, ale tím, že jsem se nedokázal oprostit od pracovních povinností, jsem se připravoval o cenný čas na regeneraci. Jak fyzickou, tak psychickou.
Vydržel jsem ještě tři roky fungovat v maximálním nasazení, ale najednou přišel zlom, který změnil všechno od základu. Mým kolegům samozřejmě neušlo, že bývám unavenější a roztržitější.
Někteří z nich se mě vyptávali, co se děje a zda nemohou pomoci, ale já vždy odpověděl, že nic nepotřebuji. Nebyla to jejich věc. O pár měsíců později došlo k nevyhnutelnému - jedna z kolegyní se mě přímo dotázala, zda bychom neměli syna odložit a začít zase normálně žít (viz tento článek).
To pro mě byla poslední kapka a zároveň záchrana. Uvědomil jsem si, že prostředí, ve kterém pracuji, je silně toxické a nejsem dále schopen ignorovat vnitřní volání, které ve mně skrytě rezonovalo celé roky.
Moje zaslepenost a touha po dokonale zvládnuté práci mi bránila vidět podstatné věci, které měly mnohem větší dopad na naše životy, než jakákoli výplata.
Už nebylo cesty zpět a já po ostře vyhroceném konfliktu s kolegyní podal výpověď. Dnes pracuji v přátelském prostředí malé rodinné firmy, kde si vzájemně rozumíme a máme pochopení jeden pro druhého.
Díky tomu mohu zase normálně dýchat a když mi vnitřní hlas našeptává, že je potřeba trochu zvolnit, tak ho konečně zase slyším.
Nyní už vím, že i pracovní nasazení má svoje hranice, které není radno překračovat. A že poslouchat sám sebe není slabost, ale nutnost.
