Článek
Do práce jsem chodil vyčerpaný
Narození dítěte s sebou vždycky přináší mnoho povinností, kompromisů, únavy a změn. Ani my jsme nebyli výjimkou. Náš syn Vítek potřeboval úplně odlišnou péči a než jsem objevil terapii pomocí motorky, kterou zmiňuji TADY, bylo na mě vidět, že se regeneruji pomalu.
Netrvalo dlouho a mého nedostatku energie si povšimli kolegové v práci. Někteří taktně mlčeli, jiní se opatrně ptali, zda je všechno v pořádku a jestli něco nepotřebuji. Vždycky jsem se snažil oddělovat osobní život od toho pracovního. Nebyl tedy důvod s kolegy rozebírat naši situaci.
Petr, můj nadřízený, byl jediný, kdo o našem problému věděl úplně všechno. Měl pochopení a ve všem mi vycházel maximálně vstříc. Já na oplátku kromě standardních povinností pracoval na projektech, které nikdo jiný nechtěl dělat a dvakrát týdně jsem si bral práci i domů.
Mnoho otazníků
Nastavený systém fungoval výborně. Já měl volno pokaždé, když bylo potřeba a v práci měli jistotu, že zadané úkoly budou splněné včas a bez chyb. Až jednou mě zcela nečekaně a přede všemi zaskočila moje kolegyně Blanka. Zrovna jsem stál u kávovaru, který byl umístěný na kuchyňském ostrůvku uprostřed naší open space kanceláře, když jsem koutkem oka zahlédl kolegyni, jak míří směrem ke mně.
Zastavila se kousek ode mě, podívala se mi zpříma do očí a řekla: „Hele, Míšo, nic mi do toho není, ale to máte opravdu takové problémy se synem?“
Měla naprostou pravdu v tom, že jí do toho nic nebylo. Celá kancelář rázem ztichla. Všichni nevěřícně zírali a čekali na moji reakci. Na Blančinu otázku se mi ani v nejmenším nechtělo odpovídat, ale musel jsem se rozhodnout hned. Buď jí odpovím, nebo budu muset odrážet dotěrné dotazy ostatních kolegů.
„Proč se ptáš? Chceš nám snad pomáhat?“ zeptal jsem se mírně podrážděně. Vycítila příležitost a okamžitě reagovala: „Počkej, nemusíš se rozčilovat. Já jen, že kdybyste ho třeba…odložili, tak by vám určitě bylo líp. Starost o nemocné dítě, to je…“
„To je co?!“ nenechal jsem ji domluvit a rozhodl se okamžitě udělat pořádek. „Podívej se, Blanko, ty mi tady nebudeš vykládat o péči a starostech, když sama žádné děti nemáš, rozuměla jsi mi? Starej se o sebe a svoje drahé nehty. To ti jde nejlíp. Stejně jako odkládat všechny problémy jinam!“
Kdyby v tu chvíli nezasáhl Petr, asi bychom měli z kanceláře prvotřídní pavlačovou hádku. Přiznávám, že mi povolily nervy. Na tak velkou porci sebeovládání mi zkrátka chyběla kapacita. Ale jak se to dozvěděla? Odpověď jsem nikdy nezískal.
Ohrožená pozice
Teprve po této hádce jsem pochopil, o co tady celou dobu šlo. Blanka byla vedoucí nákupního oddělení a plánování. Jenže, jak už to bývá, nejvyšší vedení chystalo velkou změnu. Firma expandovala a bylo zapotřebí sehnat manažery. Ne jenom pouhé vedoucí.
Já o podobnou pozici nikdy nestál a i kdyby mi ji někdo nabídl, odmítl bych. To samozřejmě Blanka nevěděla. Byla si ale moc dobře vědoma toho, že sama žádné výjimečné schopnosti nemá, tedy kromě jediné - delegovat všechny své úkoly na kolegyně a pak se chlubit jejich výsledky.
Manažerská pozice by jí umožnila kontrolovat téměř každého člověka v naší kanceláři - ve prospěch pracovních výsledků, samozřejmě. Na mě ale nemohla. Já byl technolog, tedy z úplně jiného oddělení. Přesto jsem pro ni představoval problém, který bylo potřeba odstranit.
Často jsem totiž nákupnímu oddělení tak trochu mluvil do práce. Ne proto, že bych jim chtěl škodit, nýbrž proto, že jsem znal efektivnější a levnější způsoby, jak splnit cíle výroby.
Téměř vždycky se ukázalo, že moje řešení byla efektivnější než ta, která se snažil navrhovat Blanka. Navíc, jak říkávali kolegové, jsem „huba nevymáchaná“ a když chci něco říct, prostě to udělám.
Bitvu vyhrála, válku ne
Po tomto incidentu jsem ve firmě setrval ještě dva měsíce. Nikdy jsem se nedozvěděl, kdo tu informaci vynesl ven, ale na tom už nezáleží. Blanka získala vytouženou manažerskou pozici, kde vydržela necelý půlrok.
Když na ni nastoupila, tak najednou zjistila, jak moc důležité bylo, aby se mnou a s mými kolegy z technologie vycházela. Najednou jí nikdo nechtěl pomáhat, nikdo nerozporoval vysoké ceny za kooperace nebo drahé dodavatele.
Poslední den, který jsem byl v práci, za mnou přišla s prosíkem. Žádala, abych jí předal své kontakty a poznámky ohledně výroby. Nechtělo se mi věřit svým uším. U podniku jsem byl 10 let, sbíral jsem zkušenosti, chodil pomáhat do výroby, abych se co nejvíce naučil.
A najednou po mně chtěla informace žena, která by neváhala odložit vlastní dítě jen proto, že je to pohodlnější a odpadly by jí starosti. Dlouho jsem přemýšlet nemusel. Nedočkala se ode mě vůbec ničeho, kromě jediné věty: „Já už jsem všechny ty poznámky dávno odložil.“
Další informace už mám jen od kolegů, se kterými jsem zůstal v kontaktu. Vedení prý velice brzy zjistilo, že náklady pozvolna narůstají. Samozřejmě, že ředitel chtěl vědět, proč tomu tak je a zavolal si Blanku, jakožto zodpovědnou osobu, na „kobereček“.
Teprve tehdy se naplno ukázalo, že žádné předpoklady pro vedení ostatních nemá a vedení ji „odložilo“ na pozici řadové nákupčí, odkud za pár dnů odešla neznámo kam.
Zdroj: Autorský článek
