Článek
K motorkám mě to táhlo odjakživa
Vzpomínky na dětství si většina z nás bude uchovávat po celý život. Některé jsou až příliš živé a jiné s postupem času pozvolna blednou, až z nich nakonec nezbyde téměř nic. Já měl to štěstí, že jsem celé víkendy mohl být na vesnici. Právě tam jsem poprvé okusil ten pocit svobody, kterou člověku přinese jízda na motorce. Tenkrát jsem to ještě neuměl dostatečně docenit, ale jak se říká, všechno má svůj čas. Jak to vlastně začalo?
Nebylo cesty zpět. Dočasně
Bylo mi 10 let, když mi můj stejně starý kamarád poprvé půjčil svou Jawu 21. Dodnes si kladu otázku, jestli to tenkrát byla chyba a nebo jackpot. Záleží na úhlu pohledu. Po dvou letech urputného šetření jsem si konečně mohl koupit svou první motorku. Byla to Jawa 23 Mustang.
Společně s pořízením Mustanga se roztočil kolotoč, který dalších téměř 10 let nebylo možné zastavit. Škola, brigády, víkendové ježdění, odřené klouby, spáleniny a šrámy na těle. Tak vypadal každý člen naší vesnické party. Bez výjimky. Co bychom však neudělali pro ten pocit štěstí, že?
Žel, neúprosný tok času naše vášně plíživě a pozvolna omílal, až je nakonec docela rozdrolil. Najednou jsme byli dospělí, čekala nás maturita a každý z nás věděl, že nemá žádný smysl oddalovat vstup do další životní etapy. Už si nevzpomínám, kdy přesně utichl sborový zpěv našich dvoutaktů. Ten sborový zpěv, který už nikdy více v původní sestavě nezazněl.
Nejprve klasika, později šok
Následující léta po maturitě by se dala shrnout jedním slovem: klasika. První zaměstnání, získávání zkušeností a praxe, několik nevydařených vztahů. Nic, co by se zásadně vymykalo normálu.
Teprve až když mi bylo přes třicet, vstoupila mi do života úžasná žena, která se o několik měsíců později stala mojí manželkou. Ne proto, že bychom museli. Chtěli jsme. A když nebyl proti ani její 9letý (taktéž úžasný) syn, tak už nám nic nestálo v cestě. Stala se z nás plnohodnotná, šťastná rodina.
Přibližně za dva roky manželka přispěchala s radostnou zprávou: bude nás o jednoho víc! Druhé dítě jsme oba chtěli, ale nechtělo se nám nic dopředu plánovat a brali jsme to tak, že až to přijde, tak to přijde.
Těhotenství mé ženy bylo ukázkové a nic nenasvědčovalo tomu, že by měly nastat jakékoliv komplikace. Až do chvíle, kdy ji odvezli na sál k provedení akutního císařského řezu. Jeden den před Štědrým dnem.
Čekal jsem na pokoji, kam mi měli přinést našeho maličkého synka. Nic horšího jsem do té doby nezažil. Najednou se otevřely dveře a dovnitř vstoupila lékařka v doprovodu zdravotní sestry. V tu chvíli už mi bylo jasné, že se něco stalo. Oznámení o nastalých událostech bylo stručné, ale přesto citlivé.
Bylo mi řečeno, že syna musí okamžitě odvézt do Českých Budějovic na neonatologii, protože po vynětí z dělohy nedýchal a celkově je velmi slabý. Obě zdravotnice se chovaly nanejvýš taktně a profesionálně. Dokonce mě nechaly, abych se na synka podíval přes prosklené dveře. Ležel nehnutě v inkubátoru, napojený na přístrojích a hadičkách. Do smrti ten pohled nedostanu z hlavy.
V nemocnici už jsem v tu chvíli nebyl nic platný. Moje drahá žena po zákroku spala a já stejně nevěděl, jak bych jí takové drama citlivě oznámil. Jenže já prostě potřeboval s někým mluvit.
Sorry, kámo. Někdy jindy, jo?
Zavolal jsem svému nejlepšímu kamarádovi, se kterým jsem se tehdy znal už přes 20 let. Telefon mi sice zvedl, ale to, co následovalo, bych nečekal ani v nejhorších snech.
„Kámo, sorry. Fakt nemůžu přijít. Čekám na jednu slečnu,“ oznámil mi s ledovým klidem.
„To myslíš vážně?“ vydechl jsem. „To si nenajdeš čas ani na pět minut?“
„Hele, fakt nemůžu. Neboj, to dáš.“
Zmocnil se mě vztek, který se mi jen velmi obtížně dařilo dostat pod kontrolu. Měl jsem sto chutí jít přímo k němu domů a pořádně ho za tuhle podporu zmlátit. Za pár okamžiků emoce odezněly a já začal opět racionálně uvažovat.
U lékařů víc než doma. Musel jsem to nějak zastavit
Nemá smysl, abych vypisoval vše do detailu. Další dva roky jsme strávili cestováním za nejrůznějšími odborníky. Odpovědi žádné, diagnózy nejasné. Tedy jen některé z nich. Lékaři mohli potvrdit těžkou psychomotorickou retardaci, vadu zraku, praktickou hluchotu, nutnost rehabilitací Vojtovou metodou a podezření na PAS.
Vždycky jsme se s manželkou snažili, abychom jeden u druhého našli útočiště a podporu. Co nejvíce jsme také dbali na to, aby handicapem mladšího bratra netrpěl starší syn. Každý ale ví, že člověk potřebuje také přátele. Kamarády, se kterými zajde na pivo, poklábosí a zkrátka vypne.
Má žena byla v tomto ohledu ve výhodě, protože měla (a stále má) plno kamarádek. Zajde s nimi na kávu a dobrý zákusek, může řešit i něco jiného, než jen a pouze nemocné dítě. Dělal jsem maximum, abych jí to umožnil v co největší možné míře.
Já na tom byl hůř. Jediný člověk, kterého jsem přes 20 let považoval za pravého přítele, mě hodil přes palubu. Kvůli náhodné známosti. Inu co už, život jde i tak dál.
Vzpomínky ožily a z mé vášně se stal dokonalý terapeut
Nikdy bych nevěřil, že se mi podaří přetvořit nostalgii a zašlé vzpomínky v silný zdroj vnitřní síly a naděje. Nevím, jak mě to napadlo. Nejspíš se to stalo za nějaké jasné noci, kdy jsem bděl nad postýlkou svého mladšího synka a představoval si, co všechno budeme společně dělat, až ho ze všeho vysekáme. Třeba se tam připletla nějaká vzpomínka na doby dávno minulé.
Do autoškoly jsem se přihlásil ve svých 33 letech. Společně s řidičským oprávněním (na skupinu A) jsem získal ještě jednu výhodu, kterou jsme jako kluci neměli - můžu jezdit legálně. I když, tehdy by nás příslušníci od Policie ČR nejspíš nechali být a maximálně by nám zahodili svíčky.
Teď konečně můžu projíždět ty samé cesty, které před lety voněly směsí benzínu a „M2Tčka“. Můžu se znovu zahledět do dáli a spatřit blednoucí siluety rozvášněných rošťáků, jak trápí svoje malé, nebohé Jawy. Nikdo jiný je už nikdy nespatří, jen já.
Přece nezáleží na tom, že je to fantazie. Pocity z ní získané jsou skutečné a nabíjí mě energií, kterou všichni potřebujeme. Pomáhají mi upustit páru, vyčistit si hlavu, zaposlouchat se do symfonie vytočeného čtyřválce a v tu chvíli nic neřešit.
Přestože to momentálně není CB600F Hornet, ale GSF 650 Bandit. Všechno bude. Na závěr něco pro vás, rodinko:
Vím, že je to nebezpečný koníček. Chápu, že mě máte rádi a strachujete se o mě. Dokud budu dýchat, budu tady pro vás pro všechny. Abych však mohl dýchat stále stejně a nebál se dušnosti, musím se zbavit toho škrtiče, který se mi čas od času objeví na hrudi.
A v tom mi pomáhá právě ta motorka. Klidně mi pomozte vybrat nějakou další.
