Článek
Svého tátu jsem snad nikdy neviděl plakat. Vím jistě, že to není žádný velký tvrďák. Jen se asi vždycky řídil tím, co mu vštěpovali rodiče. To samé se on snažil vštípit mně. Až po letech jsem pochopil, že věta „chlapi přece nepláčou“ je úplný nesmysl.
Nálepka zbabělosti
Tohle byl hlavní argument, který měl za úkol mě přesvědčit. A nutno říct, že mi to vydrželo dlouho. Tak moc jsem se bál, že budu u ostatních platit za zbabělce, že jsem každé nutkání uronit slzu doslova zničil.
Bylo mi jedno, že se mi kolem hrdla stále více stahovala neviditelná smyčka a na hrudník tlačila těžká kovadlina. Měl jsem to jasně nastavené - vydržet za každou cenu. Vždycky to odeznělo a odezní to i teď. Neměl jsem pravdu…
Narození mladšího syna všechno změnilo
Ten den budu mít před očima navždy. Když jsem čekal v nemocničním pokoji na příchod sestry. Jenže ona nepřicházela. Bylo tam úplné ticho. Uběhla skoro hodina. Najednou do pokoje vešla sestra a s ní i lékařka. Tvářily se hodně vážně.
Řekli mi, že syna museli rozdýchávat a čekají na tým z Českých Budějovic. Ptaly se, zda ho chci vidět. Byla to sice povinná, ale úplně zbytečná otázka. Chtěl jsem ho vidět. Nic jsem si nepřipouštěl - už jsem zažil leccos.
Došli jsme na předsálí - dál mě nepustili. Synka jsem tak mohl pozorovat pouze přes prosklené dveře. V tom okamžiku se uvnitř mě něco zlomilo. Mé myšlenky prorazily léta budovanou obranu proti zbabělosti a doslova mě sestřelily.
Novorozené dítě, připojené na hadičkách v inkubátoru. S kyslíkovou maskou na obličeji. Žena, která právě prodělala akutní císařský řez. Doma starší syn. Rodiny a příbuzní čekající na nejnovější zprávy. Tým lékařů, který nemohl dát odpovědi.
Nikdo neočekával komplikace. A najednou jsem to měl být já, kdo o nich má všem říct. Kde začít? Kam volat?
Exploze emocí
Za hrdlo mě chytila mechanická ruka a do hrudi mi narazil nákladní vlak. V zoufalé snaze udržet si „důstojnost“ jsem se rychle zeptal na to, co bude dál a kam mám případně volat. Lékařka si jen vyžádala moje číslo - prý se mi ozvou sami a vše mi řeknou.
Asi pochopila. Musela už vidět desítky tvrďáků, kteří byli na pokraji zhroucení. Když se za mnou zavřely automatické dveře, už nebylo možné vzdorovat. Bylo mi už úplně jedno, kdo mě vidí a co si o mně pomyslí.
Byl to můj boj - novopečeného otce, který okamžitě dostal tvrdý direkt. A pak přišlo něco, co bych nečekal ani ve snu. Obrovská úleva. Každá slza, která spadla na zem, přinášela klid. Mysl se rozjasňovala - a najednou mi to přestalo připadat tak těžké.
Všechno ven!
Tehdy jsem pochopil, že každý máme chvíli, kdy se zlomíme. Nikdy nemělo smysl s tím bojovat. Oddalovat nevyhnutelné, když to tak příroda zařídila. Došlo mi, že pláč není znak zbabělosti. Je to katalyzátor. Nevyřeší naše problémy, ale očistí naši mysl a uvolní nám tělo.
Vyžene špatné emoce ven a ponechá jen to, co skutečně potřebujeme. Ženy pláčou mnohem častěji - možná proto vydrží mnohem víc než muži.
Dneska už vím, že mnohé ženy by ocenily, kdyby viděly, že i my muži dokážeme ukázat emoce. Silnější důkaz neexistuje - pláč nás zcela odhalí. Ukáže naše zranitelná místa.
Ano, občas se pláče dá i zneužít. Ale ženy obvykle poznají, kdy je to upřímné – a kdy ne.
Občas bych chtěl být jako on - schovat se, nic nevidět a neřešit
Co říct závěrem?
Nikdo neříká, že se z mužů mají stát obecní plačky. To ne. Stačí si přiznat, že jsme jen lidé, ne stroje. Vždyť nás nikdo nemusí vidět (ale na škodu to není). A když je toho moc, můžeme využít generacemi prověřený způsob, jak se s přetlakem emocí vypořádat.
Je to známka síly a odvahy - protože zbabělec jen těžko ukáže světu, že je zranitelný.
Malý postřeh na závěr - znám dost tvrďáků, kteří se tváří jako nezranitelní golemové a pak doma bulí při Titanicu.
Jak jste na tom vy?
Zdroj: Autorský článek na základě vlastní zkušenosti
