Článek
Dovolenou nemusí nutně znamenat pobyt u moře. Nezapomenutelný zážitek si člověk může odnést i z obyčejného rychlého občerstvení. Jeden takový mám z motodovolené.
Zastávka v rychlém občerstvení
Toho dne už jsem měl za sebou něco málo přes 500 kilometrů. Byly asi čtyři odpoledne. Právě jsem přijížděl do nákupního centra Avion v Ostravě. Trochu to tam znám - jezdíme sem pokaždé, když je manželka se synem v klimkovických sanatoriích. Chtěl jsem jen něco malého k jídlu a pak pokračovat dál.
Na kuře z KFC jsem tentokrát neměl chuť a rozhodl se navštívit konkurenci u McDonald’s. Vždycky jdu přímo k samoobslužnému kiosku. Přijde mi pohodlnější, když si mohu sám upravit menu dle aktuální nálady. Odebral jsem si lístek s číslem objednávky a čekal na výdej.
A pak jsem je zahlédl.
Chudí, ale šťastní
U jednoho stolu právě jedla skromné jídlo čtyřčlenná rodina. I když - jídlo - to jsem asi trochu přehnal. Všichni měli jen balení hranolků a na tácku dvě střední limonády. Nic víc. Přesto se usmívali a bylo na první pohled zřejmé, že jsou šťastní.
Neměli ani drahé telefony, ani značkové oblečení. Bylo mezi nimi úplně něco jiného, co už dnes začíná být vzácnost - měli se rádi. Rodiče střídavě upíjeli limonádu z kelímku, stejně jako chlapec s dívkou.
Nikdo si nestěžoval, nikdo neškemral o přídavek. I tak se ale obě děti občas zadívaly na pultík s rozličnými zákusky. Nic neřekly, ale jejich pohledy mluvily nahlas. A když jsem je viděl já, museli je vidět i rodiče.
Záblesk minulosti
Obsluha právě hlásila výdej mé objednávky. Když jsem si odnášel jídlo ke stolu, ožily ve mně vzpomínky na doby dávno minulé. Jako dítě jsem také občas zatoužil po něčem navíc. Ne za každou cenu, ale čas od času se taková nevinná touha objevila.
Od té doby už uplynula spousta let, ale nikdy jsem nezapomněl na to, jaké to tehdy bylo. Ten pocit, když něco chcete, ale nemůžete to mít. Vždycky mě trochu mrzelo, že s tím nemůžu nic dělat. Ale teď jsem mohl. I když ne pro sebe.
Objednávka u kasy
Odložil jsem si jídlo na stůl a odešel ke kase. Objednávka zněla čtyřikrát menu - hranolky, hamburgery, omáčka a samozřejmě limonády. Obsluhu jsem poprosil, aby jídlo odnesla rodině ke stolu.
Já se mezitím nenápadně vrátil na své místo a začal v klidu jíst. Ten klid ale trval jenom chvilku, protože obsluha mě jednoduše „práskla“.
„Počkejte, my jsme si už nic neobjednali,“ pronesl najednou překvapený otec, když jim na stole přistály tácky s dobrotami.
„To objednal ten motorkář,“ odvětila pohotově blonďatá slečna a odcházela. V tu chvíli mi došlo, že jsem díky své motorkářské kombinéze a helmou vedle sebe naprosto jednoznačně identifikovatelný.
Došlo i na zákusek
Snažil jsem se k tomu stolu nedívat, ale ty pohledy byly příliš silné, abych je mohl jen tak ignorovat. Navíc už ke mně oba dospělí přicházeli. Pozdravili mě a trochu nejistě se mě zeptali, proč jsem to udělal.
Odpověděl jsem jim pravdivě - že jsem viděl, jak se jejich děti dívaly do vitríny. A že jsem si vzpomněl sám na sebe. Navíc jsem ještě dneska neudělal dobrý skutek. Matce se v tu chvíli v očích zaleskly slzy. Děkovali mi několikrát a já je pokaždé musel ujistit, že opravdu není za co.
Pak mě napadla třešnička na dortu. Dezert. Sám si v McCafé vždycky dávám jahodový cheesecake - objednal jsem tedy čtyři kusy, zaplatil je a opět jsem požádal o donášku. Poté jsem se s helmou v ruce vytratil co nejrychleji to šlo.
Neudělal jsem to proto, aby mi někdo děkoval. Nečekal jsem žádný vděk. Bylo to moje rozhodnutí, které mě stálo pár korun. Dostal jsem za ně skvělý pocit, který je stále živý. A zlepšil jsem den lidem, kteří si to zasloužili.
