Můj svědek se šel na naši svatbu hlavně napít. Pak mu vystavili účet

Naši svatbu jsme pojali jednoduše – malý obřad na radnici a pak posezení s rodinou a přáteli v místní hospůdce. Zkrátka žádné velké okázalosti. O to víc nás překvapilo, co během večera vymyslel můj svědek Martin.

Jakmile skončil obřad, přemístili jsme se na hostinu. Všichni byli veselí, uvolnění a těšili se, jak si budou užívat slavnostní atmosféru.

Kromě tradičního uklízení střepů nás samozřejmě čekala společná polévka, svíčková a krájení dortu. Všichni pomalu dojídali a já podvědomě tušil, že nastal čas promluvit.

Přejel jsem očima po lokálu - zhruba 20 hostů netrpělivě čekalo, s čím přijdu. Začal jsem standardně - poděkováním za dary a za to, že hosté přišli. Pak jsem přešel k tomu podstatnému:

„Vážení přátelé, ještě jedna důležitá věc. Pivo, víno a nealko platím. Tvrdý alkohol a jídlo mimo tabuli neplatím.“

Zdálo se, že to všichni respektují, ale stejně jsem si u několika lidí všiml překvapených pohledů. Nejsem škrt, ale na několika svatbách už jsem byl.

Pokud byl zdarma i tvrdý alkohol, celá svatba se brzy zvrhla v prachobyčejnou pijatiku. A to prostě nepadalo v úvahu.

Zábava se pomalu rozjížděla, hrála parádní hudba, hosté se dobře bavili. Ideální stav. Jen Martin se pořád někde potuloval. Chvíli byl s námi, pak zase úplně jinde. Mysleli jsme si, že chce být sám se svou přítelkyní Lenkou, která dorazila o něco později.

Kolem deváté hodiny večer jsem si šel ven zakouřit. Jak jsem tam stál, ozvalo se za mnou klapnutí dveří. Byla to majitelka hospody, která nás společně se svým manželem celý den obsluhovala.

„Říkal jste, že tvrdý platit nebudete,“ začala opatrně. „Něco se změnilo?“

Nechápal jsem, ale rychle mi to vysvětlila. Martin totiž každou chvíli přecházel k baru a nechával si nalít Jägermeistera s tím, aby to obsluha napsala na mě. Oháněl se tím, že je můj svědek a že já o tom vím.

Nevěděl jsem nic, ale řešení mě napadlo velice rychle.

„Dobře. Tak víte co? Škrtněte ty Jägermeistery z mého účtu a napište mu jeho vlastní. Ale neříkejte mu nic. Ať si klidně dál myslí, že pije na mě.“

Hodina pokročila a zábava samozřejmě nabírala na obrátkách. Potěšilo mě, že až na mého svědka všichni respektovali vyřčené pravidlo o tvrdém alkoholu. Právě jsem se bavil s tchánem, když se k nám najednou přitočil Martin s táckem, na kterém byly opět panáky s Jägerem.

Ťukli jsme si a na ex vypili. Martin okamžitě přímo z „placu“ zahlásil: „Ještě jednu rundu!“

Poté se zase kamsi vytratil. Tančilo se, pivo a víno teklo proudem a čas letěl rychleji, než bych čekal. Ve tři hodiny ráno se lokál začal pomalu vyprazdňovat. Přišel čas srovnat účet.

Majitelka podniku nám vše spočítala a já přidal i velice štědré spropitné jako poděkování za skvělou obsluhu.

Potom se přesunula s účtem k mému svědkovi. Martin s Lenkou už byli ve značně podroušeném stavu, takže jim chvíli trvalo, než zjistili, co se vlastně děje.

Když majitelka Martinovi oznámila, že má zaplatit přes 3 000 Kč, vyvalil oči a začal tvrdit, že to bude „ňáká mejlka“. On přece objednával na mě a já už platil, tak o co tady jde?

Jenže hostinská ho chladně setřela: „Pokud vím, tvrdej si každej měl platit sám. Jídlo navíc taky. Takže ráčej zaplatit, vašnosto!“

Bylo to rychlé a stručné vysvětlení. Martin musel chtě nechtě sáhnout do peněženky a požadovaný obnos zaplatit kartou.

Měli u nás zařízený nocleh, takže jsme celou cestu domů poslouchali, že kdyby to věděl, tak vůbec nepřijde. Rozčiloval se, že kdo zve, ten platí.

Chvíli mi to vrtalo hlavou, ale nakonec jsem si řekl, že jsem se zachoval správně. Chtěli jsme svatbu, kde se budeme bavit všichni – ne mejdan, který někdo prochlastá na cizí účet.

Druhý den jsme si vše vyříkali. Martin uznal, že to přehnal. Já ale kdesi hluboko cítím, že mi to má stále za zlé.

Jak byste se zachovali vy? Platili byste komplet vše a nebo jen částečně jako já? Dejte mi vědět do komentářů.

Zdroj: Autorský článek