Článek
Dlouho jsem zvažoval, zda se k podobnému problému mám vyjadřovat nebo ne. Udělali to desítky, možná stovky odborníků dávno přede mnou.
Tak proč jejich znalosti a zkušenosti nepřináší kýžený efekt? Proč musíme být neustále svědky násilí a týrání, které je pácháno na dětech a nemůžeme nic dělat?
Případů je mnoho
Za svůj život jsem už něco viděl a zažil. Bohužel mě nejrůznější zprávy a události dokola přesvědčují o tom, že je to zoufale málo. A co je nejhorší? Že s tím jako jednotlivec mohu jen těžko něco udělat.
Včera jsem si přečetl článek, který ve mně zanechal hlubokou a nesmazatelnou stopu. Nechci ho tady nijak do hloubky rozebírat. Podstatné je jediné - zemřelo bezbranné dítě. Rukou těch, kteří ho měli chránit.
Smutné je, že podobných zpráv neustále přibývá, přičemž se tak děje napříč celým světem. A společnost? Všude se k tomu staví prakticky stejně: Je nám to líto, ale stalo se. Život jde dál.
V případě těch, kterých se ta událost nijak nedotkla, je to pravda. Zcela objektivně vzato je nelogické, aby se cizí člověk nějak citově výrazněji angažoval, když se ho nic přímo netýká. Neměl by ale mlčet.
Projevit empatii, navrhnout konstruktivní řešení, jakkoliv vyjádřit svůj postoj - to už přece není mlčení, ale hlas, který je slyšet. Čím víc se jich připojí, tím silnější a zvučnější nakonec bude.
Šlo by to změnit, ale…
Nechci si představovat, jak tomu ubohému dítěti muselo být a co si muselo vytrpět. Ale nejde to. Protože jsem také rodič. A dobře si vzpomínám na dobu, kdy mému synovi byly také tři roky.
Je od narození handicapovaný, nezasvěcení by ale rozdíl na první pohled nepoznali. Vzpomínám si, jak se nemotorně batolil od stolu ke skříni nebo doslova běhal po čtyřech.
Doteď vidím, jak se poprvé zakousl do banánu a jak si na něm pochutnával. A on, navzdory tomu, že neuměl a stále neumí mluvit, se cítil v bezpečí.
Jako rodič budu nejspíš do smrti cítit potřebu ho chránit a udělat maximum pro to, aby mu nikdy a nikdo nemohl ublížit. To je moje poslání, které jsem v den synova narození přijal a snažím se jej naplnit.
A pak se mi před oči postaví ten neskutečný kontrast - dítě, které neustále cítí, že je nenáviděné. Nechtěné. Nezná nic než temnotu, strach a bolest. Dítě, které si nemůže vyprosit žádnou milost.
Když jsem ty řádky četl, přál jsem si vrátit čas a zabránit tomu. Hlavou se mi honily tisíce scénářů co bych udělal, kdybych u toho nelidského zacházení jen chvíli byl. Žádný z nich neměl dobrý průběh, ale výsledkem vždy bylo zachráněné dítě.
To přání se mi ale nesplnilo. A tak jsem si mohl jenom přát, aby se takové příšerné věci prostě neděly. Ani to se mi nejspíš nesplní, když bude společnost stále tichá jako pěna namísto toho, aby vzkřikla jako jeden muž, že takhle tedy rozhodně ne!
Byrokracie v přímém přenosu
Osobně znám hned několik rodin, které fungují jako pěstounské. Znám i rodiny s adoptovanými dětmi. Kdybyste se jich zeptali, jak zvládli všechny ty nekonečné procesy kolem, pravděpodobně by odpověděli všichni stejně - těžko.
Mnoho párů touží po vlastním dítěti. A mnoho z nich si také vyslechne krutou pravdu: Nemůžete mít vlastní dítě. Na důvodech nezáleží, protože výsledek je vždy stejný - nejde to.
Přichází tedy na řadu adopce - legální způsob, jak vytvořit úplnou rodinu. Rozhodně ale nejde o jednoduchý proces a jediný zádrhel může veškerou snahu zmařit. Co všechno je potřeba můžete najít například TADY.
Možná jde jenom o můj pocit, ale přijde mi, že úředníci a úřednice chtějí být takříkajíc papežštější než papež a proto tyto vyčerpávající kroky vytvořili, posvětili a nyní striktně kontrolují jejich dodržování.
Reálně to ale vůbec ničemu a nikomu nepomáhá - právě naopak. Někteří lidé raději od svého snu stát se rodičem upustí, než aby podstoupili byrokratický maraton, do jehož cíle nemusí doběhnout.
Tohle našemu systému jde. Prolustrovat slušného člověka a co nejvíc mu jeho snahu osvojit si a vychovat dítě v bezpečném a milujícím prostředí znepříjemnit.
Nabízí se otázka, proč se obdobně nejedná s matkami, které mají dvě, tři, pět dětí a ani o jediné se řádně nestarají? Odpověď je většinou úplně jednoduchá: „Dokud se nic nestane…“
Kdyby byli státní zaměstnanci (o jejichž odbornosti lze velice často polemizovat) schopni dohlédnout trochu dál než na špičku vlastního nosu, zjistili by, že nesmyslně tvrdá pravidla tento přehlížený problém pouze posilují.
Výzva pro všechny
Pokud máte pocit, že jsem se v předchozích odstavcích pokoušel hrát na city, pak máte pravdu. Neznám totiž jiný způsob, jak lidi přinutit alespoň na chvíli zastavit a zamyslet se.
Pokud víte, že někdo ve vašem okolí týrá dítě nebo děti, nezůstávejte lhostejní. Otravujte úřady, státní policisty, městské policisty, sociální pracovníky, OSPOD (i když je teď prakticky bezbranný) nebo různé další organizace.
Zdroje:
https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-mesice-krute-trpel-trilety-chlapec-v-tyrolsku-zemrel-hlady-rodice-ho-svazovali-a-zavirali-do-supliku-40548396#utm_content=freshnews&utm_term=innsbruck%20t%C3%BDr%C3%A1n%C3%AD&utm_medium=hint&utm_source=search.seznam.cz
https://nahradnirodina.cz/o-nahradni-rodinne-peci/adopce-neboli-osvojeni/
Vlastní text autora
