Článek
Někteří cyklisté jsou pro řidiče noční můrou. Neznají předpisy, ignorují cyklostezky a chovají se arogantně. To se mi včera potvrdilo - mladí rodiče nebyli schopni uznat svou chybu, i když mohlo dojít k tragédii.
Tady není přechod ani přejezd!
Cestou z práce jsem se chtěl ještě zastavit v krámku, abych si koupil něco studeného k pití. Právě jsem projížděl kolem základní školy. V těchto místech vždycky jedu hodně opatrně.
Ukázalo se, že přemýšlet dopředu se vyplatí. Po chodníku totiž jela tříčlenná rodina na kolech.
Zrovna jsem se chystal odbočit k obchůdku, když vtom najednou cyklisté s naprosto ledovým klidem sjeli z chodníku na silnici. Právě ve chvíli, kdy jsem odbočoval. Na brzdy jsem šel hned - matka s otcem projeli, ale kluk se lekl a spadl.
Nic se mu nestalo, ale já z toho měl pořádně zvednutou tepovku. Popojel jsem k obrubníku, abych nestál v křižovatce a vystoupil jsem.
V tu chvíli na mě muž spustil: „Kam čumíte? Srazil jste nám dítě!“
Nebyla to pravda - ani jsem se ho nedotkl. Otec hocha s mým argumentem spokojený nebyl a začal být agresivní. Tvrdil, že jsem kluka srazil a že jim budu muset uhradit škodu na kole. Matka mezitím prohlížela odřeniny, které hoch utržil při pádu.
Nebylo mi z té situace dobře, ale rozhodl jsem se, že budu odporovat. Byl jsem v právu. Otci jsem důrazně vysvětlil, že ode mě nedostanou ani korunu. Vtom se do toho vložila matka a oznámila mi, že když nejsem ochoten se rozumně domluvit, tak musí zavolat policii.
Když ti to stojí za to, pomyslel jsem si. Nebylo čeho se bát. Existovalo pár detailů, o kterých neměli ani tušení.
To nic nedokazuje!
Hlídka přijela prakticky okamžitě. Požádala o krátké vysvětlení situace a vyžádala si občanské průkazy. Rodiče zarytě tvrdili, že jsem nedával pozor, nepředvídal situaci a srazil jim syna. Policisté je trpělivě vyslechli a pak se obrátili na mě.
„Všechno mám na kameře,“ řekl jsem stroze. „A záznam pořád běží.“
Rodiče se v ten okamžik na chvíli zarazili. Byl to důkaz, proti kterému neměli obranu. Přesto se nechtěli dát jen tak.
„To přece nic nedokazuje,“ argumentovala matka. „Kdybyste jel pomalu, tak se to vůbec nemuselo stát. My teď budeme muset na rentgen. Co když má nějaké zranění?“
Jeden z policistů tuto poznámku využil: „Můžeme vám samozřejmě zavolat sanitku, to není problém. Nevšimli jste si, že by se syn udeřil do hlavy? Kde má cyklistickou přilbu?“
Jen pokrčili rameny.
„Takže ji nemá? Vy nevíte, co je vaší povinností?“ pokračoval policista. Neodpovídali. Jen tam stáli a zírali do země. Po chvíli se probrali a sanitku odmítli. Jejich syn byl trochu odřený a udělal si díru na tričku. To bylo všechno.
Jak to vyřešíme?
Hlídka si ode mě vyžádala, abych jim ukázal celý záznam. Trval asi 10 minut. Viděli jsme ho všichni bez výjimky.
Pro příslušníky to bylo prakticky vyřízené - nebylo pochyb o tom, kdo je tady viník. Přesto jsme byli poučeni, že pokud bude kterákoliv ze stran trvat na dalším vyšetřování, bude se to muset řešit dál.
Já jsem to nechtěl - mým primárním cílem bylo konečně odjet domů. Naštěstí na dalším řešení netrvala ani druhá strana.
Abych se přiznal, ulevilo se mi. I když jsem nic neprovedl. Neodpustil jsem si ale škodolibý úšklebek, když si otec přebíral pokutový bloček za to, že jeho syn neměl přilbu. Nevím, kolik platil, ale na tom nezáleží.
Hlavně, že utrpělo jen jeho ego a nikdo jiný nepřišel k úhoně.
Zdroj: Autorský článek
