Článek
Od chvíle, kdy České dráhy z nepochopitelných důvodů vyřadily můj oblíbený velkoprostorový vůz, dávám totiž přednost tomu jídelnímu.
A tak nastupuji rovnou do jídelního vozu. Taška, batoh, bunda, svetr – klasický nástupní chaos. Než se však vůbec stihnu rozhlédnout po vhodném místě, už u mě stojí číšník. „Co si dáte?“ pronese tónem, který v sobě nese jistotu zkušeného profesionála i podtón lehké netrpělivosti.
„Mohl bych poprosit o jídelní lístek?“ ptám se s úsměvem, ještě v polovině pohybu při sundávání bundy. Lístek dostávám, otevřu ho. Než stihnu přejít první stránku, číšník je zpět. „Už máte vybráno?“
Nemám. Nemám vybráno, nemám odloženo, nemám ani rozepnutý svetr. Odpovídám zdvořile, že ještě chvíli, a on přikývne a odchází. Odhodlám se tedy usednout, nadechnu se, nalistuju druhou stránku… A je tu znovu. „Tak co, už víme?“
V tu chvíli ztrácím odvahu bránit svá občanská práva: právo vybrat si místo, právo sundat si bundu a právo rozhodnout se, na co mám vlastně chuť.
Přistupuji tedy k mírovému řešení a odevzdaně pronáším: „Řízek s bramborovým salátem.“
Kuchař a číšník jsou asi spokojení, ale já mám pocit, že jsem si právě objednal spíš proto, abych měl klid, než proto, že bych měl na řízek opravdu chuť.
Sedím pak u okna, dívám se na ubíhající krajinu a přemýšlím, jestli by mi ten řízek chutnal víc, kdybych si ho stihl vybrat v klidu. Ale ne, tenhle gastronomický sprint má své kouzlo.
Vlak uhání, řízek mizí a já vím, že pokud je tento režim na mě příliš rychlý, tak příště nahradím expres „courákem“.
