Článek
A tak jsem si řekl, že tohle je ideální chvíle na očistu. Na očistu nejen duše, ale i auta. Objednal jsem se do myčky.
U příjmu mě vítá přesně v 9:00 zaměstnanec, zřejmě ještě o něco méně probuzený než já. Předávám klíčky, kývnu směrem k autu a v dobré víře pokládám jednoduchou otázku:
„V kolik?“
Muž se na mě podívá, chvíli přemýšlí a s výrazem člověka, který ví, že nastává okamžik pravdy, odpoví:
„Od prvního listopadu máme nový ceník. Takže teď je to o pět set víc.“
Zaskočeně přikývnu. Zjevně jsme se každý vydali jiným jazykovým směrem. Já po cestě času, on po cestě financí. Zkouším to tedy znovu, klidněji:
„V kolik?“
„Jo, chápu,“ pronese s jistotou prodavače jistot. „Když si připlatíte za tarif s koberečky, vyplatí se vám to. A protože jste ranní ptáče, dám vám slevu pět set.“
A tady se to celé začalo zamotávat. On se rozmluvil o penězích, já jsem jen chtěl vědět, kdy bude auto hotové. Nakonec jsem se musel rozhodnout pro přímý útok:
„Ne kolik, ale v kolik!“
Chvíle ticha. Pak v jeho očích konečně probleskne poznání. „Aha! Za dvě hodiny,“ odvětí s úlevou, ale i s jistou nelibostí, že sleva už se udělit stihla.
Tak jsme si podali ruce. On spokojen, že má jasno, já spokojen, že se konečně dozvím, v kolik. A ta sleva? Inu, prý pro ranní ptáčata.
Odcházel jsem s pocitem, že komunikace je krásná věc, dokud si všichni myslí totéž pod stejnými slovy. A pokud ne, tak alespoň máte čisté auto a pětistovku k dobru. Což je, uznejme, docela slušné skóre na jedno nedělní ráno.
