Článek
A tak jsem vyrazil do ulic s jediným cílem, a to kdo mě vezme okamžitě, toho nechám vydělat. Je mi jedno kde, čím nebo kým budu ostříhán.
Touhle logikou jsem se dostal do jednoho zapadlého pražského kadeřnictví. Takového, které vypadá, že tam čas stojí, barvy na vlasy pamatují ještě federaci a židle vržou jako z hororu. A k tomu všemu, když se následně ke mně kadeřnice naklonila, mě ovanul lehký závan alkoholu. Ale měla čas. A to je přesně to, co jsem v danou chvíli potřeboval.
Posadil jsem se, a ona začala stříhat. Zatímco já, standardně vyčerpaný životem a hrůzou, že bych ještě byť jen jediný den připomínal mému okolí dobu hippies, jsem pomalu usínal. Z letargie mě vytrhl až zvláštní pocit. Pocit jakéhosi čůrku za levým uchem.
Otevřu oči a vidím tam krev. Teče si to dolů, jako by šlo o nějaký nepovedený Halloween. Zvednu pohled na paní kadeřnici. Ta vesele pokračuje ve stříhání, její oči se na okamžik vpíjejí do mých, ale neřekne nic. Ani první pomoc mi evidentně nechce poskytnout, natož třeba jen omluvu. Já také mlčím a celá situace je mi za ni trapná.
Nevím doteď, jestli jsem ze šoku usnul, nebo omdlel. Každopádně, když jsem znovu otevřel oči, krev byla pryč. Prostě zmizela. Možná ji sama vysála. Možná ji vysála atmosféra toho místa. Každopádně jediné, co zůstalo, byl účet k zaplacení a moje ucho stále na hlavě, což považuji za velké vítězství.
Od toho dne mám stálého kadeřníka, a po každém stříhání si rovnou rezervuju další termín. Taková jatka, a strach o holý život (dobře, tak jen o ucho) již nechci nikdy zažít.
