Článek
Kufr plný nošeného oblečení, které voní směsí „opalováku“ a písku, mi dával jasně najevo, že pračka bude muset nastoupit do první linie.
Vyrazil jsem tedy do jedné z veřejných prádelen. Moderní, voňavý prostor, pět praček připraveno mi ulehčit. A protože nejsem barbar, rozděluji prádlo poctivě na bílé, tmavé a lněné. Tři pračky, logika, systém… Nastavuji příslušné programy, spouštím pračky a odcházím s pocitem, že svět dává smysl.
O hodinu později se vracím, v hlavě už mám plán, jak využiju i veřejné sušičky. Idylka pokračuje až do chvíle, kdy otevřu dveře prádelny. Nad „mými“ pračkami stojí dáma v letech, ve tváři má výraz kombinující zklamání, hněv a pravděpodobně i nepochopení vesmírného řádu.
Pozdravím ji. Mlčí. Jen mě probodává tak silným pohledem, který by spustil jakoukoli pračku i v blackoutu.
A pak to přijde. „To jako vážně? Tři pračky? To snad nemyslíte vážně! To by se přece všechno vešlo do jedné! A co ostatní? Nejste vůbec ohleduplný.“
Na chvíli jsem znejistěl, jestli jsem nezabloudil na stranickou schůzi KSČ. Ale ne, bylo to pořád jen místo, kde se pere a suší prádlo, tedy veřejná prádelna. A tak jsem ji, s klidem a úsměvem, ujistil, že mi opravdu nemusí rozkazovat, kolik praček smím v daném okamžiku použít. Paní zjevně očekávala, že vstoupí do prádelny a vesmír se kolem ní zorganizuje.
Možná má podobný přístup i jinde. Třeba v čekárně u lékaře: „Vy tady všichni čekáte? Ale já počítala s tím, že budu hned na řadě.“
Odcházel jsem s čistým prádlem a ještě čistším svědomím. Jen s pocitem, že by veřejné prádelny mohly mít na dveřích nové varování: Pořadí „pračkychtivých“ určuje vytíženost jednotlivých praček.“
