Článek
Úvodem
Čapkův staletý příběh o robotech zná asi každý. Kniha R.U.R. předčila svého autora a jako předzvěst umělé inteligence je téměř dokonalá. Při uvědomění si mnoha paralel běhá až mráz po zádech. A stejný pocit čtenářům může přinést i Válka s Mloky nebo Bílá nemoc.
Nicméně je to jen začátek.
Krakatit
Čapkův Krakatit je román z roku 1924 o vynálezu ničivé výbušniny, která má sílu zdemolovat celé město i svět. Hlavní postavou je inženýr Prokop, který omylem objeví speciální látku s extrémní výbušností. Onen krakatit. I díky jeho prvnímu experimentálnímu výbuchu je vyčerpaný, nemocný, zmítaný horečkami a netuší, jak nebezpečný jeho objev je.
Jakmile se svět o výbušnině dozví, začnou o ni bojovat zbrojaři, tajné spolky i armády. Prokop se stává figurkou v mocenské hře, ztrácí kontrolu nad vlastním vynálezem i realitou.
Dílo obsahuje několik klíčových momentů od morálních dilemat po etiku vědy až po ukázky, jak moc je krakatit nebezpečný, pokud padne do špatných rukou. Kniha končí vizemi apokalypsy, pomíjivostí lidského života, ale i váhavou nadějí, že člověk se může rozhodnout nevyužít to nejhorší, co stvořil.
Příběh je silnou předzvěstí zbraní hromadného ničení, přestože vznikl více než 20 let před Hirošimou. Zkáza tohoto japonského města je historicky první případ, kdy byla v reálném válečném konfliktu použita zbraň s globálním dosahem, s trvalými následky a bezprecedentní silou.
Šlo o zlomový okamžik v dějinách války i lidstva . Technicky, morálně i politicky. A právě proto je tak silně reflektován i v literatuře, filozofii a kultuře . Včetně Čapkova Krakatitu, který ale podobný scénář předvídal a vznikl před samotnou událostí. Čapek v románu nevědomky, ale velmi přesně vystihl vědecké, psychologické i morální principy, které se později staly realitou.
Nepotřeboval znát jadernou fyziku ani projekt Manhattan, což byl tajný americký vojenský výzkum, jehož cílem bylo vyvinout první jaderné zbraně na světě. Probíhal během 2. světové války a vyústil v sestrojení a nasazení atomových bomb právě na města Hirošimu i Nagasaki v srpnu 1945.
Čapkovi stačilo pochopit lidskou aroganci, hloupost, pýchu, touhu po moci, i to, jak snadné je uskutečnit bez zaváhání a vlastního svědomí zkázu na dálku. Ukázal, jak lehce se z vědeckého objevu může stát nástroj ničení. Dnes víme, že nepsal fikci. Psal budoucnost, která se bohužel naplnila, a která byla sestrojena lidskými vlastnostmi.
Stojí za vizionářstvím jeho děl vysoká inteligence, dokonalá prozíravost, sečtělost a talent na úrovni génia, nebo něco jiného?
Paralely mezi Krakatitem a Hirošimou
Co mají oba příběhy:
- Jadernou energii.
- Hlavní hrdiny, kteří jsou si podobní jako vejce vejci.
- Destrukci na dálku a okamžitý zánik.
- Apokalyptickou intenzitu a morální dopad.
6. srpna 1945 vybuchla nad Hirošimou první jaderná bomba. Byla skutečná. Horká, oslepující, vražedná. Zabila desetitisíce lidí během vteřin a další stovky tisíc v následujících měsících. Byla to zbraň, kterou lidé dokázali vyrobit, ale už ne zastavit. A přesně tím byl Čapkův krakatit. Vynález, který dokáže zničit svět.
Oba příběhy mají klíčovou postavu, která v jistých směrech skončí stejně. V Krakatitu je to inženýr Prokop, v projektu Manhattan je to vedoucí fyzik J. Robert Oppenheimer. A oba ke konci svého příběhu pociťují vinu a varují před vědeckými pokroky bez morální hranice.
Prokop je literární dvojník Oppenheimera. Nebo Oppenheimer je lidský dvojník fiktivní postavy. Oba vidí, co dokáže lidský mozek, když ignoruje lidské svědomí. Oba vyvinuli zbraň, která překračuje hranice, nejen fyzikální, ale i morální, humánní.
A zatímco zdroje dokládají, že Oppenheimer citoval slova Bhagavadgíta: „Now I am become Death, the destroyer of worlds.“ (Stal jsem se Smrtí, ničitelem světů.). A nechal se slyšet:„I feel I have blood on my hands.“ (Cítím, že mám na rukou krev.).
Inženýr Prokop prožívá vinu tělesně i duševně. Ne jako výčitky, ale jako rozpad vlastní identity. Není to zřejmě pocit „udělal jsem něco špatně“, ale celkové zhroucení člověka, který pochopil, že svět nezměnil k lepšímu, ale k horšímu. Později ve svých halucinacích slyší hlas, který zní jako varování. „To jsi chtěl? Tak pohleď , tohle byl kostel. A tohle člověk.“
Podobná citace z knihy zní: „Toto byl kostel a toto dům, toto byl člověk. Strašná je síla a všechno zlé je z ní.“ To věrně zrcadlí nejen okamžitou devastaci Hirošimy, když tlaková vlna rozbila všechno, včetně lidských těl, ale i následné Oppenheimerovo morální dilema a vinu.
Pro zajímavost Název Krakatit odkazuje na výbuch sopky Krakatoa (1883), která byla až 13 000× silnější atomová bomba shozená na Hirošimu. Čapek tak samotným názvem explicitně pracuje s vizí apokalyptické síly, která na první pohled připomíná destrukční potenciál atomových výbuchů.
A právě v těchto bodech se příběhy sobě navzájem podobají. I v konečném zjištění, že nejhorší není výbuch sám, ale to, že ho někdo dokázal sestrojit, někdo jiný ho chtěl zrealizovat, jiný ho zneužil a někdo nevinný kvůli tomu zemřel.
Krakatit tak není jen předchůdce jaderné bomby. Je příběhem o tom, co se stane, když poznání předběhne odpovědnost. Čapek sice neznal atom. Ale znal člověka. A věděl, že právě on je ta nejnebezpečnější výbušnina. Na což přišel i sám Oppenheimer.
Nabízí se jedna, zdánlivě šílená otázka.
Mohl Oppenheimer číst Čapkův Krakatit?
Odpověď vás možná překvapí. Ano mohl. Oppenheimer studoval v Evropě a v knižních seznamech měl v oblibě modernistickou literaturu, např. T. S. Eliotovu The Waste Land. Krakatit byl v 20. letech dostupný anglicky i německy. A tak, přes překlady mohl být znám mezi intelektuály a vědci. Nemáme přímý důkaz, že Krakatit četl, ale je vysoce pravděpodobné, že ve své éře mohl být Čapkův text součástí dynamické diskuze o vědě, etice a destrukci.
Možná ho Oppenheimer četl, možná ne. Ale Čapek popisoval jeho příběh ještě předtím, než začal.
...
Dnes jsme znovu na prahu vědecké revoluce. Umělá inteligence, biotechnologie, klimatické inženýrství, hrozba využití jaderných zbraní. Předběhli jsme sami sebe. A Čapek nám znovu šeptá:
„Tohle není otázka techniky. Je to otázka člověka.“
Zdroje:
ČAPEK, Karel. Krakatit. Knihy Omega. Classic. Praha: Dobrovský, 2020.
HERSEY, John. Hirošima. Přeložil Rudolf ČERVENKA. Voznice: Leda, 2020. ISBN 978-80-7335-603-3.
