Článek
Psal se rok 2004 a mně bylo čerstvých 15 let. Na Velikonoce jsem s partou starších kluků trochu přebral a skončil s otřesem mozku a zlomenou nohou ve sklepě našich sousedů, ale pěkně po pořádku.
Mezi domem mých rodičů a našimi sousedy byla přesně uprostřed plotu nízká zídka, upřímně nevím proč a nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Já, jako správný výrostek z vesnice jsem občas vyvedl nějakou klukovinu, a když se rodiče zlobili a hrozil sekec mazec, přeskočil jsem zídku k sousedům. Pak stačily tři kroky a byl jsem u okýnka do sousedovic sklepa, ve kterém bylo uložené uhlí. Od podzimu do konce zimy ho tam bylo natolik, že se tam dalo skočit, zavřít okénko, skutálet se po uhlí dolů a byl jsem v bezpečí do doby, než naši vychladli.
Sousedi byli a stále jsou super, poskytli mi vždy útočiště, očistili mě od uhlí a poradili, co mám říct doma. Když jsem za nimi přišel ze sklepa asi už po sté, měli pro mě vždy i svačinu. Když jsem se u nich dlouho neobjevil, strachovali se, zda nejsem nemocný.
Ale jak asi tušíte, jednou se to úplně nepovedlo. Osobně mám Velikonoce moc rád. Jako malý jsem miloval všechny vykoledované dobroty, a jak jsem stárnul, těšil jsem se na holky. No a jelikož mám narozeniny na konci března, starší kamarádi mě v mých patnácti zasvětili do věcí, na které do smrti nezapomenu.
Do té doby nepolíben alkoholem jsem v osm ráno velikonočního pondělí vyfasoval pivo. A abych byl zcela upřímný, v 10:30 už to byl průšvih jako trám.
Kamarádi mě doprovodili domů, motal jsem se po příjezdové cestě jak vítr v bedně. Když jsem míjel zídku, nenapadlo mě nic jiného než ji přeskočit, schovat se u sousedů a přečkat tam to nejhorší.
Zároveň jsem měl pocit, že mi jde táta naproti (sice šel ven, ale o mé přítomnosti neměl ani páru.) V tu chvíli mě vůbec nenapadlo, že takhle na začátku dubna bude už uhlí v sousedovic sklepě poskrovnu. Posilněn alkoholem, vystrašen z přítomnosti táty jsem se snažil rychle přeskočit zídku a sklouznout okénkem do sklepa. Jenže jak tušíte, tak jsem to úplně nevybral. Praštil jsem se do hlavy o vrchní rám okna, spadl dost blbě na kotník a znova se uhodil do hlavy. Skončil jsem se zlomeným kotníkem, otřesem mozku a v bezvědomí.
Sousedi mi zachránili život. Při každém průšvihu jsem sám ze sklepa vyběhl za nimi a je nikdy nenapadlo se chodit dívat do sklepa jestli tam nejsem schovaný.
Paní sousedka mi dodnes říká, že měla ohromné nutkání tam jít, pravděpodobně mě našla pár minut po tom, co jsem tam zahučel.
Ihned zavolala pomoc, s jejím manželem sanitku, samozřejmě i moje rodiče. Tenkrát z toho byl ohromný průšvih jak pro mě, tak pro mé rodiče a bohužel i pro sousedy. Protože jak tušíte, byl jsem totálně na mol v 15 letech. Pomlácený a nalezený u sousedů ve sklepě…
Místní tuto příhodu do dnes znají, napříč roky se vypráví, a díky bohu, že jsme malá a skvělá vesnice, kde se všichni známe. A mnoho lidí se tenkrát za mě a moje rodiče přimluvilo, protože všichni věděli, jak se věci mají.
Jak to bylo dál
Když jsem se dal zdravotně dohromady, šel jsem se sousedům omluvit a šťastný, že žiji a funguji jsem jim slíbil, že jim každý rok do konce našich životů budu skládat uhlí do sklepa. 10 tun ročně. Oni se bránili, ovšem mým rodičům se nápad velmi líbil. Věřte nebo ne, dělám to rok co rok, dvacet let za sebou. A i když jsem první roky frfňal, čím jsem starší, tím to dělám raději a uvědomuji si proč.
Asi začínám být sentimentální, ale ve vesnici jsem se ženou postavil svůj domek, sousedi mých rodičů zestárli a můj „trest a poděkování“ zároveň je užitečnější než bych kdy čekal.
Proč to vůbec píši? Letos to bylo 20 let. Se synem jsem chodil koledovat a míjel takové floutky jako jsem býval já. Moralizovat je nemůžu. Ale vás dospělé prosím, nenalívejte nezletilým.
Za prvé nemají pubertální koledníci soudnost s holkama a někdy je to opravdu za hranou. Za druhé je stoprocentně může napadnout taková blbost jako mě a nemusí mít takové štěstí.
Velikonoce nejsou svátky určené k opíjení a surovému koledování.
Kdo ví, co by se mnou bylo, nebýt události před dvaceti lety. Byl jsem pěkný cápek a tohle mi změnilo život, domnívám se, že k lepšímu. Bylo to poprvé a naposledy, co jsem se opil. A každý rok, když házím uhlí do sklepa tím osudným okénkem si říkám, jaké štěstí jsem měl.
Mějte se a buďte zdraví.
Mirek
