Článek
Letos vážně nepeču! Říkám důrazně v práci a nevím, zda ve skutečnosti přesvědčuji kolegyně nebo sama sebe. Tvářím se, že se mě nic z toho netýká.
Ty ses dala k jehovistům? Ptá se mě kolegyně a kouká na mě s úšklebkem zpoza brýlí.
„No tak Martino, aspoň ty tvoje pracínky co? To nám nemůžeš udělat, že bys letos vynechala. A co tvůj muž, co by jedl?“Dobírají si mě ostatní. Hovor se o polední pauze stočí k dárkům, akcím i návštěvám míst, kde září famózní světýlka a bujará vánoční atmosféra by se dala krájet.
Kolegyně vzpomínají na své děti i vnoučátka, jak se rok co rok tetelí při rozbalování dárků, a já se usmívám, jelikož i u nás bývá legrace. Společné klábosení mě rozněžní natolik, že bych přece jen mohla něco upéct.
Ne kdepak! Zarazím sama sebe, máslo je drahé, a ještě ten bordel v kuchyni po pečení…
O pár hodin později se ovšem přistihnu, jak na půdě přebírám všechny dekorace k výzdobě. Nejdřív se začnu smát sama sobě, ale pak na mě dolehne shon jako každý rok. Najednou je to tu. Nemám vlastně umytá okna a vyprané závěsy.
Budeme dávat světýlka? A co výzdoba před domem? Hlava mi šrotuje na plné obrátky. Automaticky kouknu do jiné krabice, všechno je zaprášené. Naštvu se brblám si pro sebe, že se asi svět nezboří, když to letos víceméně zazdím. Hotovo.
Jenže večer před spaním, možná to taky znáte, přemýšlím nad blbostmi a nemůžu usnout.
Říkám si, že udělám jenom rychlé rumové kuličky a nic jiného, opravdu. Nebo možná… Ne! Nepeču. Přesně takto to začínalo minulý rok. A co dárky? Je jich dost? Nemám balící papír, kdy budu balit?
Vzpomínám si na mou maminku, jak byla z Vánoc na nervy celý prosinec a její maminka jak by smet. Od nich mám navíc zažité to, že hroby našich blízkých musí být od dušiček minimálně do tří králů vyleštěné a nazdobené více než obvykle.
Patrně ze stejného důvodu jsem předešlé roky zuřila pokaždé, když ostatní členové rodiny ujídali cukroví ještě před svátky, abych jim ho pak podstrkávala div ne v únoru, protože se nesnědlo. A dodávala, že příští rok péct nebudu.
Jsem vděčná, že mám dva syny, které snad tyhle prdlé rodinné vzorce nepolíbily.
Další den hlásám všude kolem tu samou, omšelou větu. Letos už tolik Vánoce neřeším, nebaví mě ten shon. Děti jsou odrostlé, cukroví letos vážně nepeču. Občas u té věty teatrálně odfrknu, abych demonstrovala, jak moc mě to zajímá. Jenže ouha…
Ať se mi to líbí nebo ne, asi jsem blázen, ale stejně mi to nedá. Manžel se mi směje, ví, jak to dopadne a domlouvá mi, že se stejně splaším jako každý rok. Tak nač to oddalovat, bylo by to o to horší.
Má pravdu, další den štráduji po práci do marketu a čtu seznam. Máslo, mouka, oříšky, kakao, piškoty, skořici, hřebíček, cukr, čokoláda, kokos, piškoty. Jenže mi nedošlo, že je čtvrtek a jeden z marketů, kam mířím, má tento den akce. Moje domněnky, že senioři nakupují dopoledne, jsou zřejmě špatné. Neboť před vchodem je kolona aut, ve které galantní dědové zastavují svým ženám, co neblíže ke vchodu. Štosují se jeden za druhého a pak sebe nervózně troubí, někteří přitom couvají do nejbližšího auta.
Další masivní skupinu nakupujících tvoří ti, co skončili v práci nebo vyzvedli své děti. A pak jsou tu plašani jako já, co všechno honí čtrnáct dnů před Štědrým dnem. Takže z mé chuti naladit vánoční atmosféru je jen prvotřídní naštvání z přeplněného obchodu.
Nadávám si, že jsem se na to nevyprdla, ale co na tom, že z letos vážně nepeču se stalo hotové těsto na perníčky, pracny, košíčky, rohlíčky, rumové kuličky, vosí hnízda a hnětu těsto na linecké. O dokončené výzdobě nemluvě. A i když mě to celé vánoční dění dokáže několikrát vytočit, mám to ráda. Je to venku.
Přiznejme si to. Cukroví donesu do práce ochutnat, možná to přeženu s dárky, doma nám to bude páchnout jako ve vánoční parfumerii, stihnu spoustu pohádek i vánočních výletů.
Zřejmě se nepoučím, abych příští rok začala něco dělat mnohem dříve, nebyla pak nucená se tvářit jako Grinch a poté na poslední chvílí nelétala od čerta k ďáblu.
To jsem jednoduše já, má to někdo stejně?
Všem šťastné, klidné a veselá Vánoce.
