Článek
Naštvaní rodiče
Na svém facebookovém profilu totiž sdílela vyjádření, které se týká náročnosti přijímacích zkoušek na střední školy a nesmyslného tlaku na uchazeče. Nemluví tak jen sama za sebe coby matka talentované dcery, ale za všechny rodiče i jejich děti, kteří nyní prožívají nelehké období.
Její slova zní:
„Milí rodiče deváťáků,
mám potřebu s vámi sdílet jeden silný dojem z posledních týdnů. Mám pocit, že poslední roky se přijímačky netýkaly jen našich dětí, ale zcela zásadně i nás – rodičů. Oproti době, kdy jsme zkoušky dělali my, se změnilo téměř všechno. A ten tlak… ten je dneska obrovský.
Bez spolupráce dítěte a rodiče, má dnes průměrný žák sotva šanci dostat se na dobrou střední školu.
V našem případě byly talentové zkoušky, které dřív bývaly v lednu, najednou až v březnu a dubnu. Některé děti dělaly dokonce 2. kolo den před Cermatem. My dva dny před – v Ostravě, do večera. Dcera přijela domů vlakem před 23. hodinou. Ráno vstávání do školy a pak další den přijímačky.
Přitom se připravovala svědomitě – každý víkend přípravy na herectví, mimo školu chodila na zpěv, pravidelně každý víkend „To dáš,“ a páteční večery patřily doučování matematiky. Navíc denně končí ve škole po 18. hodině. (taneční konzervatoř TCP od 6 tř.). Fakt záhul.
A teď čtu, že letošní Cermat z matematiky byl obzvlášť těžký.
Ptám se: Je tenhle tlak opravdu nutný? Proč nemohly talentové zkoušky zůstat v lednu, jak tomu bývalo? Proč musí čtrnáctileté děti podstupovat tak extrémní nápor na výkon? Co děti, jejichž rodiče si nemohou dovolit platit drahé přípravky? Většina je bez nich znevýhodněná – a to není fér.
Ano, často slýcháme, že „dnešní děti nejsou odolné“, že „my jsme byli jiní“. Ale jsem přesvědčená, že to není pravda – tlak byl dřív mnohem menší. Tohle šílenství, které vytváří systém, je podle mě jedním z důvodů, proč si tolik dětí dnes nevěří, proč se řežou, proč mají pocit, že nejsou dost dobré. Mají deprese.
Kam tohle všechno povede?
Nemohl by někdo osvícený z Ministerstva Školství konečně ten systém alespoň trochu polidštit? Vrátit talentové zkoušky na leden? Zohlednit realitu běžných rodin?
Zajímá mě – co si o tom myslíte vy, rodiče?“ (Facebook Nely Boudové)
Příspěvek má tisíce lajků, stovky sdílení a desítky komentářů, které toto vyjádření podporují a označují za pravdivé.
Jak je vidno, přijímací zkoušky jsou nejenže obtížné samy o sobě a uchazeči se musí velmi intenzivně připravovat, ale děti, které mají zájem o talentové školy, jsou zatížené dvojnásob. Nejen velmi obtížnou zkouškou od Cermatu, ale zároveň velkým časovým shonem a skutečně hloupým (ne)zkoordinováním termínů.
Ale nejde jen o to, jak Nela Boudová sama naznačila, je tu mnoho rodin, které si mohou dovolit doučování svých dětí a přípravu ještě více zintenzivnit. Ale pak jsou tady rodiny, které tuto možnost nemají, jejich finanční situace si další výdaje dovolit nemůže a tyto děti jsou zkrátka ve značné nevýhodě.
Tlak ze všech stran
Není to tak dlouho, co televize Nova odvysílala reportáž o tom, že budou začínat přijímací zkoušky na střední školy, které ovšem hlásí velký zájem a přetlak uchazečů. Zcela automaticky reportéři hovořili o tom, že ne každý se dostane na svou vysněnou školu, ba dokonce ani na tu, kterou má na druhém místě ve výběru.
Zpráva se následně nesla v duchu výčtu mnoha nepříjemných aspektů, které byly podsunuty jako naprosto běžné. Například obavy z neúspěchu, velká míra stresu, náročnost přijímacích zkoušek a sekvenci doplňoval vstup paní psycholožky, která doporučovala například nácvik dechových cvičení jakožto vhodnou metodu sloužící ke zvládání stresu.
Celá reportáž se nesla v negativním duchu a já litovala každého mladistvého, kterého se to týká.
Osobně jsem si říkala, kde to jsme?! Proč děti tak stresujeme. My jakožto veřejnost, činitelé ve školství, média i rodiče. Tak silný tlak tady nikdy nebyl, pouze v posledních pár letech.
Pořád označujeme současné generace jako takové, co nic nevydrží, co se hned hroutí, kroutíme hlavou nad vzrůstajícím sebepoškozováním, a i přesto, že víme, co je špatně, stojíme jak solné sloupy a alibisticky tvrdíme, že tento způsob přijímacích testů je nutný a současně kvitujeme dechová cvičení. Není to absurdní?
Mnoho let předtím tu nebyl a studenti studovali gymnázia, výběrové školy, umělecké školy, odborné školy i učiliště stejně jako dnes, s dobrými výkony, možná s větším klidem a šťastnější.
Je tento systém nutný?
Pár let zpět si školy chystaly přijímací zkoušky samy a tak byly schopné určit, na co se mají žáci zaměřit, poskytly i několik ukázek testů a mohly realizovat fokusované semináře.
Neexistovala jednotná přijímací zkouška, což za sebe považuji opravdu za hloupost. Sice je možné argumentovat tím, že je to nezbytné, že to uchazeče rozřadí, že je to výhodné v tom, že jsou tyto testy přenositelné na školy apod. Tento způsob sice myslí na ředitele a zřizovatele škol, na byrokraty a úředníky, ale zcela zásadně nemyslí na žáky samotné, kterých se to týká nejvíce.
Pokud jde o mě, pro mě by bylo enormně stresující to, že pokud pokazím z jakéhokoliv důvodu tuto zkoušku, pokazila jsem si to na všech mnou zvolených středních školách. Naopak, pokud bych pokazila test na jedné ze zvolených škol, byla by situace pro mě daleko méně stresující. Jelikož bych měla ještě šanci jinde.
Stojím za názorem, že školy by si měly své testy k přijímacím zkouškám chystat samy, bez jednotné přijímací zkoušky.
Osobně jsem na střední školu nastupovala před patnácti lety. Jednalo se o poměrně slušnou instituci. Otevíraly se dvě třídy, bylo nás tam bezmála šedesát a přijímačky jsme nedělal nikdo. A rozhodně se tenkrát nejednalo o jedinou školu.
Součástí školy bylo i gymnázium, kde sice přijímací zkoušky byly, ovšem tehdejší žáci si pochvalovali vřelý přístup školy, která otevřela doučovací seminář pro uchazeče a zde docházelo k intenzivní, ale lidské a z časového hlediska normální přípravě k testům.
Spolužáci ze základní školy, kteří se hlásili na umělecké obory, měli dostatek času na přípravu. Jedna ze středních škol dokonce vypsala seznam prací, témat, vystoupení, které si mohou uchazeči dopředu připravit a pak je na místě „jen“ odprezentovat.
Při veletrzích středních škol byly zástupci daných institucí vlídní a příjemní, dny otevřených dveří se nesly v přátelském duchu. Vzpomínám si, že na jedné z takových akcí měl proslov jistý pan ředitel z Královehradecké střední školy a velmi mile hovořil o tom, že pokud se uchazeči u něj na škole nedostanou na vytoužený obor, ať nezoufají a současně si dají přihlášku i na jiný obor téže školy, případně i učební bez maturity. Že není problém v průběhu studia, při dobrých výsledcích, zkusit zažádat o přesun.
Přijímací testy byly, ale byly klidné, lidské. Já se svými spolužáky vzpomínáme na druhou polovinu devátého ročníku jako na jedno z nejkrásnějších životních období.
Učitelé nás měli za mazáky, hezkým způsobem nás spiklenecky přijímali mezi sebe „dospělé.“ My se na prahu patnáctých narozenin těšili na první diskotéky, letní lásky i brigády. Měli jsme možnost budovat vzájemná přátelství, těšit se, co nám život přinese a společně tajně ochutnat první pivo nebo spaní pod širákem.
A o to současnou generaci okrádáme.
Nikdo z nás nepotřeboval volat na krizovou linku, nikdo nezažíval permanentní stres dlouhé týdny, ani my ani naši rodiče jsme neznali tlak ze strany školství a život byl příjemnější.
Ne proto, že my bychom snad byli psychicky odolnější, ale proto, že zdravý selský rozum měl přednost před byrokracií a lobbismem.
O nic jsme nepřišli. Naopak, mnozí z nás na toto období vzpomínají skutečně s úsměvem na tváři a ta skutečná velká zkouška na nás čekala později v podobně maturit. Na které nás střední škola připravovala roky, my jsme byli podstatně vyzrálejší a měli jsme několik pokusů. Vystudovali jsme také a mnozí z nás pokračovali na na vysokých školách.
Dnešní děti a ano, i rodiče čelí šílenému systému, který je nekompromisní. Zbytečně. Místo toho, abychom mladistvé „nakopli“ do života pořádným povzbuzením typu: přijímací zkoušky budou sestaveny rozumně, těšíme se na uchazeče, nepodceňujte přípravu, ale nemusíte se nervovat tak na ně záměrně křičíme: dostanou se ti nejlepší z nejlepších a ostatní nás nezajímají.
S tímto přístupem se hravě může stát, že uchazeč, který je svědomitý, chytrý, pilný a zodpovědný tak vlivem silného stresu, možná nevyspání či časové náročnosti, jako v případě kombinace „běžných“ zkoušek s těmi talentovými, pohoří. A to i přesto, že je jinak premiantem, přičemž má zcela zásadně ovlivněnou svou budoucnost.
A to je přátele velmi špatně. Jsme to my, dospělá společnost, která vychovává další generace a učí je, jak se věci dělají. A pokud budou převládat špatné vzorce, nemůžeme se divit, až od nás dají ruce pryč. Neboť v dalších generacích je budoucnost, ne v nás.
Zdroje:
Facebook Nely Boudové
