Článek
Musím říct, že mě článek sdílený herečkou Nelou Boudovou, kde kritizuje dění kolem přijímacích zkoušek, opravdu zasáhl. A hodně toho, co napsala, cítím stejně. Taky mám děti a koneckonců sama vím, jaké to je připravovat se na přijímačky na střední školu a nechápu, proč se z toho za poslední roky stalo takové monstrum. Když jsme my – generace Husákových dětí – chodili do školy žádný Cermat neexistoval. A přesto jsme studovali, vyučili se, vystudovali vysoké školy… a svět se nezbořil.
Dneska? Děti ve čtrnácti letech čelí takovému tlaku, že bychom my tenkrát padli na zadek. A upřímně – proč? Proč se tolik tlačí na výkon? Proč musejí děti absolvovat talentovky a pak hned testy z matiky a češtiny, kolikrát po nocích na cestách? Nechápu, jak to někdo může považovat za normální. A přitom by stačilo pár změn – třeba přesunout talentové zkoušky zpátky na leden, jako to bývalo dřív. Proč se to muselo měnit?
A co ty děti, jejichž rodiče nemají peníze na drahé přípravky nebo doučování? Ty to mají automaticky těžší. A to je, mi přijde, hodně nespravedlivé. U nás dřív škola nabídla přípravné kurzy, poradila, jak se připravit, pomohla. Dneska si to má všechno zařídit rodina sama – a kdo nemá čas, peníze nebo přehled, ten má smůlu.
Navíc si myslím, že se strašně podceňuje, co ten tlak dělá s dětskou psychikou. Často slyšíme, že „dnešní děti nic nevydrží“, ale ono to není tím, že by byly slabší. Ony prostě čelí něčemu, co jsme my nikdy nezažili. A spíš než sílu jim bereme radost z dětství. My jsme v devítce plánovali diskotéky, první brigády a letní lásky. Dnešní děti se učí do noci a ráno vstávají s nervy, jestli udělají přijímačky.
Přitom přijímačky nejsou a nemají být životní metou. Mají ukázat, na co má dítě talent, co ho baví a pomoct mu někam se posunout. Ne ho zdeptat tak, že se bojí selhání víc než se těší na nový životní krok.
Za mě by se měl ten systém vrátit zpátky na zem. Přístup škol by měl být víc lidský. Jasně, pořádek a pravidla být musí, ale ne na úkor duševního zdraví dětí. Přijímačky přece nejsou olympiáda.
Zajímá mě, jak to vidíte vy? Máte doma deváťáka? Nebo už jste si tím prošli a doteď si pamatujete ten stres, co s tím byl spojený? Sdílíte podobné pocity? Cítíte taky, že tenhle systém dává dětem zbytečně zabrat?
Myslím si, že se o tomhle musí začít víc mluvit. Nejen mezi známými, ale veřejně. Ne proto, abychom si jen postěžovali, ale aby se konečně něco změnilo. Protože pokud se ozývají jen úředníci a školní aparát, kteří uvažují v tabulkách a statistikách, nikdy se nic neposune. Ale když se začnou ozývat obyčejní rodiče, co každý den vidí, jak jejich děti bojují se stresem, únavou a někdy i slzami – tak to má váhu.
Nemusíme být odborníci na školství. Stačí, že jsme rodiče. A že víme, co je pro naše děti dobré a co už je přes čáru.
Tak pište, sdílejte, zapojte se. I hlas jednoho člověka může spustit větší debatu. A možná za pár let nám za to naše děti budou vděčné.
