Temu, Shein, AliExpress: když nízká cena skrývá vysokou daň

Na Temu jsem poprvé narazila úplně náhodou, když na mě na Instagramu, Facebooku a vlastě skoro všude vyskakovaly reklamy na věci, které vypadaly krásně – a hlavně byly neuvěřitelně levné. Tričko za 65 korun, svetřík za 119, obal na mobil za 18, sada skleněných brček za 29. Řekla jsem si: „No tak to zkusím.“ Klikla jsem, objednala a čekala. Balíček dorazil asi za tři týdny a upřímně, byl to mix radosti a zklamání. Něco mě nadchlo, něco ale hned skončilo na dně šuplíku, v jednom případě v kontejneru na darované oblečení.

Levné zahraniční e-shopy jako Temu, Shein nebo AliExpress jsou dnes součástí běžného života. Málokdo je nezná a spousta z nás už na nich určitě aspoň jednou něco koupila. Jsou lákavé nejen cenami, ale i fakt obrovským výběrem. Občas člověk narazí na něco, co u nás nesežene vůbec, nebo alespoň ne za ty peníze. Jenže časem jsem o tom začala víc přemýšlet a začala jsem si pokládat otázku: jak je vlastně možné, že je to všechno tak levné?

Levné e-shopy fungují na principu, kterému se říká ultrarychlá móda. To znamená, že dokážou během pár dnů (opravdu dnů, ne týdnů) vyrobit nový produkt podle těch nejaktuálnějších trendů. Představuji si to tak, že sledují, co právě letí na TikToku, Instagramu nebo v Google vyhledávání, a hned podle toho přizpůsobují nabídku. Na rozdíl od velkých módních značek, které plánují kolekce měsíce dopředu, oni reagují okamžitě.

Výroba pak probíhá většinou v menších továrnách, kde lidé šijí dlouhé směny za minimální mzdy. Produkty se často nevyrábí na sklad – buď se přímo vyrábí podle objednávky, nebo čekají v evropských překladištích. I jejich logistika je nastavená co nejlépe tak, aby bylo možné zboží rychle poslat, ale přitom ušetřit na daních, clech a skladování.

Jedním z důvodů, proč zákazník platí jen pár korun, je obrovské množství prodaných kusů. Tyhle firmy nepočítají s tím, že jeden člověk koupí jeden výrobek. Počítají s tím, že nakoupíme víc – protože je to levné, protože je to lákavé, protože máme pocit, že nic neriskujeme. Jenže i těch pár korun nakonec stejně někdo zaplatí. Ne přímo my, ale třeba příroda, zneužívaní pracovníci ve výrobě nebo naše skládky odpadu.

Já sama jsem na začátku nakupovala docela spontánně. „Vždyť je to levné, tak co.“ Objednala jsem si pár kousků oblečení, nějaké šperky, drobnosti do domácnosti. A někdy to byla radost – třeba náušnice, které nosím dodnes, nebo opravdu fajn a praktický organizér do šuplíku. Ale občas to byla čistá ztráta času a peněz. Svetr, co vypadal na fotce skvěle, byl ve skutečnosti „hadr“, co se po prvním praní rozpadl. Tričko mělo tak nepříjemný materiál, že jsem ho ani jednou nevzala na sebe.

Časem jsem si nastavila svoje pravidla. Už tam víceméně nekupuju oblečení – protože velikosti, materiály a střihy jsou loterie. Raději sahám po doplňcích, dekoracích, nebo něčem, co vím, že u nás bude stát trojnásobek. A hlavně – už nenakupuju jenom proto, že je to levné. Nakupuju proto, že něco opravdu chci a vím, že to využiju.

Za prvé, že vrácení zboží je skoro nemožné. Reklamace přes překladač, posílání kamsi do Číny, vysoké náklady na dopravu – to všechno většinu lidí odradí. Takže když věc nesedí, většinou skončí někde doma zapomenutá nebo rovnou v koši. Tyhle malé „neviditelné“ nákupy přitom tvoří obrovské množství odpadu.

Za druhé, že ultrarychlá móda je velký znečišťovatel. Je všeobecně známo, že textilní průmysl celosvětově patří mezi největší znečišťovatele vody a ovzduší. Výroba za minimální ceny často probíhá bez ohledu na ekologii, protože podstatná je rychlost a nízké náklady.

A za třetí, že „levné“ není totéž co „bez důsledků“. Možná my zaplatíme jen pár korun, ale někdo jiný to zaplatí jinak – svým časem, zdravím, nebo tím, že voda v řece u továrny pění od chemikálií.

Určitě ano. Sama to teď dělám tak, že se snažím:

Myslím si, že je dobré vědět, jak tyhle platformy fungují, a rozhodovat se s rozumem. Neříkám, že je nutné je začít ihned hromadně bojkotovat – ale říkám, že bychom měli vědět, co kupujeme, proč to kupujeme a co tím podporujeme.