Článek
Pisatel je názoru, že veřejnost a média jednala ukvapeně a neberou v úvahu možnou předchozí provokaci ze strany cestujících. Částečně tomu rozumím, vždy bychom měli usilovat o objektivitu. Ale zároveň se ptám: kdy se obhajoba profesního selhání stává zlehčováním násilí a neprofesionálního chování?
Pravdou je, že skutečně nemáme k dispozici„celý seriál“. To ale přece neznamená, že nemůžeme hodnotit to, co je zřejmé. A to, co vidíme, je agresivní chování řidiče. Od toho bychom měli začít – a ne od spekulací o tom, co mohlo předcházet. Argumentace, že cestující rodina mohla porušit přepravní řád, nijak nemůže ospravedlňovat násilí. Řidič není soudce, policista ani vyhazovač. Jeho povinností by mělo být zajistit bezpečnou přepravu cestujících a při nastalém problému postupovat podle daných pravidel – tedy volat policii či přivolat kontrolu dopravního podniku.
Autor také naznačuje, že řidič mohl být vyprovokován a pouze neudržel nervy na uzdě. Ale nemůže být jakkoli přípustné, aby profesionál ve službě veřejnosti reagoval fyzickým útokem! Představme si podobnou situaci třeba u lékaře, prodavače, policisty nebo úředníka. Každý z nich se v práci dostane do konfliktu s agresivním nebo nespolupracujícím klientem, ale očekává se od nich zvládnutí situace v rámci profesionálního chování. Pokud by například ošetřující zdravotník udeřil opilého pacienta, který se chová nevhodně, zcela určitě by čelil stejně tvrdé kritice jako tento řidič.
Zásadním problémem článku je, že se snaží odvést pozornost od samotného činu tím, že spekuluje o tom, zda rodina nebyla problémová. To vnímám jako klasický pokus o obětní přesun – namísto jednoznačného odmítnutí fyzické agrese se hledají možné polehčující okolnosti. Násilí ale nesmí být nikdy považováno za běžnou součást výkonu zaměstnání v jakékoli profesi. Řidič si v případě narušení přepravního řádu mohl a měl zavolat pomoc. Že se nechal vyprovokovat a rozhodl se situaci „řešit“ tak, jak řešil, je jeho selhání.
V článku se autor také ptá, zda by se veřejné mínění lišilo, kdyby nešlo o ukrajinskou rodinu, ale např. o toxikomana nebo bezdomovce. Možná ano – a to je přesně ten problém. Spravedlnost musí být slepá k původu a postavení lidí. Každý má právo na stejnou ochranu a spravedlnost. Argument, že veřejnost automaticky fandí jedné straně, nebere v úvahu to, že klíčovým prvkem kauzy není národnost, ale násilí ze strany řidiče.
Ať už byl motiv tohoto řidiče jakýkoliv, zachoval se jednoduše špatně. Pokud by zvolil jiný přístup – například přivolal policii nebo se řídil interními předpisy DPP, byl by i dnes jeho zaměstnancem. Pokud bychom měli přijmout argumentaci článku, pak bychom museli přijmout taky fakt, že se pracovníci veřejných služeb mohou chovat agresivně, pokud je někdo „dostatečně vyprovokuje“. To by však vedlo k hodně nebezpečnému precedentu.
Ano, „část A“ může existovat, ale neměla by měnit základní princip: profesionál nesmí použít násilí jako řešení konfliktu. A to platí bez ohledu na jeho okolnosti.
