Článek
S manželem jsme sedm let, potkali jsme se na konci vysoké školy a užívali si mládí. Oba jsme byli nabuzení na nastartování kariéry a jelikož jsme sdíleli společné záliby, užívali jsme si život plnými doušky.
Rádi jsme cestovali, navštěvovali různé kulturní a vzdělávací akce, finančně se zajistili a jednoduše žili svobodně. Nikdy jsme neřekli, že nechceme děti, ale netoužili jsme po nich hned. I přesto, že všechny své synovce a neteřinky milujeme.
Oba jsme ze tří sourozenců, a jelikož obě babičky již mají čtyři vnoučátka, nikdo na nás netlačil. Nikdy jsme neslyšeli otázky od rodiny o tom, kdy konečně budeme mít děti. Ruku na srdce, když moje mamka i tchyně nebyly zrovna v práci, pomáhaly svým dětem s jejich dětmi. Obě někdy hlídaly i celý víkend a nyní o prázdninách bylo vidět, že přichází i únava.
I my s manželem jsme brali malé příbuzné k sobě vytvářeli jim program, když jejich rodiče potřebovali pomoci.
Když se nám pomalu blížilo k pětatřiceti, touha po dětech rostla a rostla. Měli jsme velké štěstí, otěhotnět se mi podařilo brzy a nastal čas to sdělit rodině.
Nebudu lhát, z našeho oznámení nikdo neplakal dojetím ani nepřekypoval radostí. Ozvalo se strohé gratulujeme, překvapili jste nás. Příbuzní si mysleli, že mít děti nebudeme.
Babičky se samozřejmě usmívaly, ale zároveň byly vidět i obavy, jak to zvládneme my a kde ony vezmou kapacitu nám pomáhat. (Nedožadovali jsme se.)
U mých sester i manželových sourozenců bylo vidět rovněž překvapení, ale i obavy, že jim vezmeme jejich hlídací babičky. A tato reakce nás naprosto dostala. Nejen, že nás považovalo příbuzenstvo za naprosto neschopné vychovat své dítě, ale dostávalo s nám mnoho nevyžádaných rad a komentářů typu:
„Noto, to vám skončí ten váš blahobyt.“
„To koukejte na leteckou dovolenou zapomenout.“
„To už nebudou žádné koncerty a akce.“
„To si užijete.“
Od sester jsem celé těhotenství neposlouchala nic jen o nateklých prsou, striích, o poporodních potížích a nízkém libidu, o probdělých nocích a mastičkách na dásně, o čípkách a vaření kašiček.
Asi bych měla vysvětlit, že s manželem nejsme hlupáci. Narodil se nám zdravý synek. Jsem s ním doma jako každá jiná maminka, pracovat minimálně do jeho tří let opravdu nehodlám a nehodlám mít chůvu nebo ho dávat do jeslí. Chci mu dát maximum, co mohu.
Kojení nám jde hladce, k údivu všech umím udělat masozeleninový příkrm na páře a maličký roste jako z vody. Zvládáme to spolu skvěle, jsme na něj moc pyšní a manžel pomáhá, jak může. Snažíme se najít balanc.
Nestěžujeme si na synka, ani by nás to nenapadlo a začali jsme i více vnímat, že někdy naši sourozenci o svých dětech mluví dost hrubě. A když jsme vyjádřili mírné nepochopení, dostalo se nám opět následujících komentářů:
„No jo, ne každé dítě je hodné, jak ten váš.“
„Jedno dítě, žádné dítě.“
„Počkejte, až povyroste, to se teprve ukáže.“
Osobně si mateřství užívám, se synem chodím jednou týdně plavat a jednou týdně na společné cvičení s ostatními maminkami. Syn je opravdu hodný, a právě se učí chodit. Ale věřte i já jsem měla horší dny, poplakala jsem si a nebylo mi hej, ale snažím se být tak nastavená, že mateřství je především starost a odpovědnost a že když je někdy hůř, tak je pak zase líp. Jen s tím rozdílem, že chápu, že synovi je rok, nemůže za to a já jsem tu od toho, se o něj postarat. Dáváme mu s manželem lásku a věnujeme se mu. A ano, občas je to vyčerpávající, ale s tím jsme počítali.
Ale co mě trápí je fakt, že sestry sledují každý náš tah a babičky k nám jezdí spíše sporadicky. Vím, že jim samotným je to líto. Obě pracují, mají své domácnosti a pak, jak jsem zmiňovala výše, pomáhají našim sourozencům, kde fungují už automaticky řadu let.
Chápu, že musí mít čas i pro sebe, a chápu, že i ostatní potřebují pomoc, jelikož už nikdo není na mateřské. Ale co mě štve nejvíc, že se s tím takto automaticky počítá. Zejména mé sestry to tak prostě mají. Na víkend jsou u babičky a dědy jejich děti a hotovo. Na naši návštěvu není čas. Samozřejmě se vídáme i všichni dohromady, ale je nás hodně a je to vždy mela.
Péči o syna skutečně zvládáme, ale dostává se nám podstatně méně pomoci než ostatním a ostatní mají ještě nepravdivé a jízlivé poznámky. Snad rozumíte, co tím chci říct. Nejde mi o nás, ale o synka.
Jednou jsem si řekla o pomoc mamce a ta mi s velkou lítostí řekla, že nemůže. Byla u toho jedna ze sester a samozřejmě se na mě utrhla, že to můžu udělat stokrát jinak, kord s jedním dítětem a faktem, že jsem doma. Že potřebuje babičku ona, že má práci a dvě děti. Také jsem jí navrhla jiné řešení, ale bylo zavrhnuto, jelikož já, nezkušená matka jednoho dítěte tomu přeci nemůžu rozumět.
Druhé sestře to vylíčila po svém a mně se opět dostala snůška nevyžádaných rad. Na posledním setkání švagr uštěpačně pronesl, že dáme synka určitě co nevidět do jeslí. Už jsem to nevydržela a razantně jsem řekla, že v žádném případě a aby si laskavě uvědomil, že to byl on, kdo tlačil svou první dceru ve dvou letech do školky, protože doma čekali druhé a on chtěl mít klid. (Často má odpolední.)
A že rozhodně nebudu svému dítěti strkat telefon dřív, než se naučí mluvit, aby byl opět klid, neboť oni to tak dělají.
Byla jsem označená za přemotivovanou matku. Bohužel nemám babičku, se kterou bych to mohla probrat, svěřit se jí, jelikož obě ten den byly plně vytížené jinými vnoučaty a ani je tím nechci zatěžovat. Od tohoto dne jsou naše rodinné vztahy na bodu mrazu.
V závěru mě mrzí, že jedno dítě v pozdějším věku je dnes asi tabu, i přesto, že my, maminky těchto dětí rozhodně nejsme všechno to, co si část okolí myslí.
Martina.
