Článek
Ach. Když jsem před rokem a půl prezentoval své sympatie k současné vládě, dostalo se mi zde pozornosti od více než 300 000 čtenářů. Byl jsem překvapen.
Soudě dle diskuze jsem ovšem mnohým přivodil infarkt či jiné zdravotní obtíže, sám jsem byl titulován různými vulgarismy a rozcupován na kousky.
„Volil jsem současnou vládu, podporuji je… My Češi umíme dokonale remcat a svalovat své neúspěchy na jiné. Naprosto nás pohltil davový syndrom toho, že když se nedaří ostatním kvůli vládě, uvědomíme si, že to máme stejně a co hůř, věříme tomu. Vláda nás okradla, nedaří se nám a co na tom, že předtím jsme našli viníka v Babišovi a teď je to Fiala. Je jedno, že jsou to dvě zcela odlišné osobnosti, které vedou stát diametrálně jinak. Důležité je, že my můžeme říct: ano, ten za to může!“ Zněla tenkrát má slova.
V následném výčtu faktů, kde jsem shrnoval pozitiva koalice a snažil se občanům otevřít oči, se mnozí ztratili a již nechtěli dál číst. Nechápal jsem.
Svou úvahu jsem uzavíral doporučením: „A pokud někdo argumentujete tím, že vás vláda okradla, a že se máte kvůli vládě finančně špatně, nikdo vám nebrání dělat něco proto, abyste se měli lépe. Doplňte si vzdělání, zaměřte se na rekvalifikaci a něco dělejte. Pečený holub vám sám do pusy nepřiletí.“
Čímž jsem si pravděpodobně vysloužil mnoho nepřátel. S negativními komentáři jsem počítal, ale takovou lavinu jsem skutečně nečekal. Co jsem udělal špatně? Asi jsem byl moc přímý.
A nyní cítím, že vám dlužím vlastní sebereflexi. První náznak prozření přišel zřejmě v momentě, kdy se Fiala po několikáté opakoval v tom, že bude opravdu líp a já zrovna otevíral složenku. Pak mi Fiala řekl, že už máme to nejhorší za sebou, a já držel další složenku. Za plyn. Tak jsem si uvědomil, že buď pan premiér mluví o jiné dimenzi, nebo moje složenka přišla z budoucnosti. Ale připustit jsem si to nechtěl. Já ješita.
Měl jsem rád vládu, opravdu. Když paní Pekarová Adamová prohlásila, že si máme vzít ten proradný svetr, vzal jsem si rovnou dva. A ponožky navíc. Lebedil jsem si a říkal si, jak chytrá je. Podala lidem jednoduchou radu, jako jsou oni sami. Levnou, stranickou, dostupnou všem. Jenže pak jsem zjistil, že když si vezmu svetr do sprchy, stejně to nepomáhá.
A když Vít Rakušan vyzval k silvestru bez rachejtlí kvůli pietě, poslušně jsem odpálil ohňostroj už v listopadu. Jen tak, abych to měl z krku. V prosinci jsem seděl doma v tichu, zpytoval svědomí a doufal, že mě pochválí aspoň naše kočka.
Ale ani to nestačilo.
Začal jsem být podezírán, že finančně podporuju vládu a komunikuji s Američany. A to je dnes horší než přijít do veganské restaurace s nápisem na tričku I love bůček. V práci mi říkali „vládní vejškrabek“, v hospodě mi přestali točit a na Facebooku si mě vlastní děti zablokovaly. Jen protože jsem řekl, že pan Rakušan má charismatický úsměv.
Pak přišlo to s tím máslem. Jednou jsem řekl, že chápu, proč stojí 70 korun, že se přece dováží z Německa, které je v krizi, a že to není chyba vlády, ale máslové geografie. A hned si na mě důchodci a další ukazovali prstem.
Sedmdesát korun za máslo?! To nedám, vykřikla moje sousedka, držící se hystericky za hruď. Načež si pak nakoupila čtyři robustní plastové záhonky s hliníkovými prvky, jeden za tři a půl tisíce. A to proto, aby pak byla líná zalévat jahody. Načež sazeničky ji uvadly. Ona si později koupila „čerstvé“ plody na trhu místního maloměsta za 199 korun kilo.
Ale víte, co mě dorazilo? Když vláda vydala brožurku „Jak ušetřit na energiích“, tak jsem se do ní začetl a zjistil, že první rada je: Zvažte, zda skutečně potřebujete žít v domě. Tehdy jsem si poprvé řekl, že už možná přeháníme.
A přesto jsem věřil dál. Dokud mě pan Fiala neujistil, že jsme „vstali a jdeme dál“, a mně přitom amputovali osobní rozpočet. Kajícně jsem přestal utrácet. A ačkoliv jsem se bránil tomu být „jedním z nich“ a nakupovat v akcích. Musel jsem.
Jeden čas jsem se bál zapínat televizi, aby mi pan Fiala neřekl: „Tak jsme to společně občané dokázali, teď už je opravdu líp.“ A já nebyl schopen pochopit, proč tedy živořím. Pak jsem si ale hlavně díky internetu diagnostikoval panické ataky a zapracoval na jejich zvládání. Došlo mi, že to není špatnou vládou. To já jsem nedostatečně optimistický. Že moje realita je prostě jiná než jejich vesmír, kde inflace je přechodná a exekuce preventivní.
A tak jsem přestal remcat, stáhnul jsem se do sklepa, objal svůj kotel a řekl mu: „Neboj se, letos tě nezapnu.“ A pak jsem napsal tento článek. Šťasten, že je květen a já nemrznu jak …
