Článek
A to mám poměrně velký byt, přes 80 m2 - na to, že v něm žiji sama, je možná až příliš velký - topím plynem a jsem dost zimomřivá, takže teplota méně než 22-23° C pro mě vážně není.
A vzhledem k tomu, že bydlím v přízemí a pode mnou jsou garáže a sklepy, není až tak jednoduché byt na tuto teplotu vytopit. Ti, co bydlí patro nebo dvě nade mnou, topí daleko méně než já - ovšem občas mají v bytech takové teplo, že je to trochu moc i na mne. Pokud je jasný zimní den, kdy jim sluníčko „pere“ do oken, zapínají topení až kolem páté šesté odpoledne, a stejně celý den chodí doma v tričku s krátkým rukávem.
Já tudíž na topení spotřebuji plynu minimálně dvakrát tolik. K tomu plynem i ohřívám vodu a na plynu také vařím. Ano, platím zálohy na plyn skoro 3000 Kč měsíčně, ale to mi vážně nepřijde nijak přehnané. Zase platím poměrně málo za elektřinu -zálohy ani ne poloviční ve srovnání s plynem a jeden rok mám pár stovek nedoplatku, další zase několik set přeplatku.
Platit v tak velkém bytě za veškeré energie včetně tepla kolem čtyř a půl tisíce za měsíc mi vážně nepřijde přehnané. Navíc aby jeden samotný člověk ke svému bydlení (s)potřeboval 80 m2 je docela luxus, ne?
Je mi líto, ale fakt není žádným „základním lidským právem“, aby jeden člověk měl pro sebe čtyři ne zrovna malé místnosti plus nějaké příslušenství k tomu.
Samozřejmě už vůbec nemluvě o situacích, kdy jeden, maximálně dva lidé obývají dvoupatrovou vilu. Pokud na její provoz nemají ani s příspěvkem na bydlení, zkrátka ji mít nemohou. Tečka.
Ano, jistě, začnete namítat, že osmdesátiletá babička přece není schopná se přestěhovat do garsonky či 1+1. Na tom něco je, jenže té paní asi nebylo vždycky těch osmdesát, že. Takže o tom, co si bude moci dovolit, až jí bude osmdesát, měla přemýšlet někdy kolem šedesátky - a podle toho se v těch šedesáti taky zařídit.
Pokud věděla, že žádné děti a vnoučata nemá - případně že žijí stovky až tisíce kilometrů daleko, takže pravděpodobnost, že by se jednou chtěli přestěhovat do její vilky či velkého bytu, je dosti malá - měla tehdy ten dům či velký byt prodat a pořídit si něco menšího. Peníze, co by zbyly, mohla ještě použít k nějaké investici a tedy potom mohla mít i nějaké to finanční „přilepšení k důchodu“. Takže by si pak mohla dovolit jezdit každý rok do lázní nebo cestovat po světě.
A pokud nějaké děti a vnoučata má - a byt či dům chtěla „syslit“ pro ně, měla se s nimi domluvit na tom, že jí na ten provoz budou zkrátka přispívat, když jim to jednou odkáže. Nebo tedy - což platí zejména pro velké byty a vilky v okresních a krajských městech - pokud se ze svého velkého bytu či domu nechtěla stěhovat ani za nic bez ohledu na to, že její děti a vnoučata jí nic přispívat nechtějí a nebudou (případně žádné nemá), zbývá zde pouze jedna jediná varianta: pronajmout jeden či více pokojů studentům.
Za „starého mocnářství“ i za první republiky to byly právě vdovy středního a staršího věku, které si „braly na byt“ studenty. A to se často jednalo o vdovy po lékařích, advokátech nebo státních úřednících, tedy o střední nebo dokonce vyšší střední vrstvu. Přesto si přivydělávaly tím, že jeden nebo dva pokoje pronajímaly.
Navíc student je dosti výhodný podnájemník. Na víkendy zpravdla odjíždí domů a navíc pokud se nechová tak, jak by měl, lze si na něj stěžovat jak jeho rodičům, tak také na jeho střední škole či fakultě, kterou studuje. A věřte mi, že ani v dnešní době nikdo nestojí o to, aby muselo vedení jeho školy/fakulty řešit to, že se chová nevhodně.
Prostě jak se říká „chci-li opici, musím mít na banány“. Tedy jinými slovy chci-li bydlet v obrovském bytě nebo dokonce domě, musím mít peníze na jeho provoz. A pokud na ten provoz nemám, holt musím bydlet v něčem menším.
I kdyby bylo do Listiny základních práv a svobod přidáno nějaké „právo na bydlení“, rozhodně by to neznamenalo, že každý má právo obývat několik místností a nemá-li dost peněz na jejich vytápění, musí mu to doplatit stát - tedy ostatní daňoví poplatníci.
Nebo víte co? Pokud vám tak moc vadí, kolik platíte za topení, odstěhujte se někam na jih Španělska nebo Itálie. Často tam dnes prodávají nemovitosti „za babku“, v některých místech dokonce za symbolické jedno euro, a vzhledem k tamějšímu klimatu za topení neutratíte skoro nic.
Naučit se italsky není tak těžké - oproti jiným jazykům je italština velmi snadná a ani ta španělština nepatří mezi nejobtížnější. Kromě toho na tom jihu u moře se zpravidla dá aspoň trochu dorozumět i anglicky. A když je nejhůř, Google Translate nebo DeepL to jistí.
A jen tak mezi námi, dnešním sedmdesátníkům bylo v době listopadové revoluce mezi 35 a 40, takže se už dávno mohli nějaké ty cizí jazyky naučit. Ještě navíc když spousta z nich jezdila na dovolené pravidelně do Bibione. To by už dávno měli umět italsky aspoň pár základních vět.
Takže, je-li vám dnes něco mezi 50 a 60, máte nejvyšší čas začít přemýšlet, co si finančně budete moci dovolit, až vám bude o těch 10 až 15 let více, a kde a jak tedy budete jednou trávit důchod. A podle toho byste se měli i začít zařizovat. Včetně případného učení se středomořským jazykům.
Až vám bude 75, to už bude na případné změny pozdě.
