Článek
Láska hory přenáší, i humor předního kriminalisty. V našem případě trvá třicet let a postupně graduje. Nicméně vztah máme již natolik vyzrálý, že si mohu dovolit vám do něj nahlédnout. Moje závěrečné vyznání lásky bude jistě bráno jako polehčující okolnost.
Manžel je policista každým coulem, zná zákony, má dokonalou paměť i smysl pro detail. Umí to s lidmi všech povah, je čestný a nadmíru miluje sarkasmus. Abych ho za třicet let našeho manželství nebyla nucena zabít pro jeho hlášky, bylo nutné na tuto hru přistoupit.
Začalo to klasickými vzdychy při řízení.
Když jsme se vzali a muž byl na pozici dopravního policisty. Řídit vedle něj byl pořádně stresující oříšek. Hlášky: „drž volant oběma rukama,“ a „hlídej si rychlost,“ střídalo neustále syčení a lapání po dechu v momentech, kdy jsem se příliš přiblížila ke krajnici nebo středu silnice.
Následovalo několik případů z praxe, u kterých zasahoval a co všechno se mohlo stát.
Mezitím stíhal merčit ostatní řidiče a dodnes jsem přesvědčena, že měl v hlavě čip, který dokázal měřit rychlost ostatních vozidel pouhým pohledem.
Když postupně kariérně rostl, původní hlášky se změnily na: „řiď tak, abych nic nemusel řešit s kolegy z dopravky“ a „víš co s tím je papírování, aspoň, že umíš vyplnit ten blbej euroformulář.“
O pár let později, když byl součástí mord party jen bručel: „hlavně se nezabij“,"nezab naše děti" a „jestli někoho srazíš, hlavně neujížděj a ke všemu se přiznej.“
Ráda bych dodala, že jezdím více než tři desítky let bez jediné nehody nebo kolize. Není to o mně jako špatné řidičce. Je to o manželově profesní deformaci.
Když učil řídit naše syny na polňačce za domem, často jsem slýchávala, jak se jich poté ptá: „Pane řidiči, víte proč jsem vás zastavil?“
„A neprohlédneme preventivně kufr?“ Začal mu velmi rychle oponovat starší syn.
Svoje hlášky doplňoval sarkastickým tónem a vnášel je ho každodenního života. Dělá to do dnes a stala se z toho taková naše rodinná hra.
Asi v jako každém manželství, i u nás někdy dojde k výměně názorů a můj drahý manžel, když jsem v té největší ráži a vztekám se jako skutečná saň vždy pronese: „Občan je agresivní, volám posily.“
Čas od času k nám zavítá naše sousedka, paní v důchodu. Rozumíme si, je to správná ženská, nicméně velmi upovídaná a muž, kdykoliv už jí má dost, směrem k ní pronese: „Máte právo nevypovídat.“
Pakliže mu někdo oznámí, že by potřeboval pomoci jelikož má problém, automaticky se ptá: „interní nebo externí?“
Při hrách i výchově našich synů často používal fráze typu: „budeš vyslechnut jako podezřelý/svědek“, „máte právo na právníka, kterým je vaše maminka“ a každé oponování nebo vzdor okomentoval: „bude to součástí spisu.“
Jednou jsem se za ním hnala, vyčinit mu kvůli špinavému záchodu, načež on zvedl jedno obočí a řekl: „Může ti to někdo dosvědčit?“
Běžní partneři při příchodu z práce řeknou: „ahoj miláčku, jsem doma.“ Ten můj už od dveří volá: „ukažte mi vaše doklady.“
Trvalo mi pár let života než jsem si na podobné průpovídky zvykla, ale můj druhý život nastal v momentě, kdy jsem si řekla, že mě tím nenaštve a došlo mi, že si ze mě dělá legraci a celá ta léta mě pokouší.
A víte co? Mělo to své výhody, protože nikdy neporuší svůj slib. Vždycky vím, že když takto vtipkuje je všechno v pořádku tak, jak má být. I přesto, že je to někdy otravné, umí dokonale vystihnout situační humor, a i když to nepřizná, je potěšený, když ho synové v argumentaci převálcují.
Proč to všechno píši? Srpen byl výročím naší třicetileté svatby. Jeho proslov začínal slovy, že naše svatba byl jeho největší zásah v civilu, což nikoho nepřekvapilo. Poté vytáhl spis, který vypadal jako přesně ten z policejních seriálů.
Nebyl ale o žádném případu, ale o naší lásce. Třicet let pečlivě schovával fotoalbum, ve kterém střádal naše velké milníky počínaje svatbou a narozením synů. Nechybělo stěhování, má promoce, fotky s přáteli a rodinou, oblíbené recepci i místa. Úspěchy i pády. Dlouhé komentáře, vtipné i vyznávající lásku. Do detailu propracované.
A já díky tomu po třiceti letech vím, že jeho největší případ jsem já, který on sám nikdy neuzavře. Maximálně odloží, až jednou zaklepeme bačkorama.
A jak přežít manželství s kriminalistou? Dodržovat pravidla, neutíkat z místa činu a vnášet do manželství humor, lásku a laskavost.