Článek
Mám za sebou poměrně vyostřenou debatu na téma přijímaní dětí do školek. A jak je zřejmé, problém to není jen u nás, v Jihočeském kraji.
Pocházím z vesnice a spádově patříme k maloměstu vzdálenému asi deset kilometrů. A spolu s námi dalších zhruba patnáct vesnic. V tomto městě žije téměř deset tisíc lidí a tak je víc než jasné, že tři školky a dvě skupinky jsou jaksi málo.
Město nehodlá rozšiřovat kapacity a tak vznikají soukromé instituce, jejichž „školkovné“ začíná na třech až pěti tisících měsíčně. A to s předpokladem, že nevyužijete všechny dny v týdnu.
Ve státních školkách město preferuje na prvním místě děti předškolního věku, které mají adresu trvalého pobytu v onom městě. Poté jsou na řadě předškoláci „přespolní.“ Další příčky obsazují čtyřleté, tříleté a dvouleté děti místní. Na šestém místě jsou děti čtyřleté přespolní. Ty ale pro velký zájem nemají šanci se dostat.
Jejich maminky jsou tak nuceny hledat místa jinde, jelikož mateřská dovolená je na maximální dobu čtyř let, pakliže nemáte druhé dítko. Ovšem jinde to není o nic lepší.
Nabízí se tedy soukromé skupinky apod. Jenže ne každý na to má finance. Jsou takové instituce, které si naúčtují klidně deset tisíc, v Praze bez obav třicet. A když máte dvě děti, nevyplatí se hledat vůbec místo ve školkách a rovnou zůstat na dávkách. Tolik k našemu systému.
A co se nabízí? Hlasitě si stěžovat, že je málo školek, které nedisponují dostatkem míst. Ale opak je pravdou. Počet míst ve školkách v České republice je dostačující. Pouze jsou místa zabírána dětmi, které tam nemají co dělat. A to jsou děti dvouleté a děti maminek, které jsou ještě na mateřské dovolené, čerpají rodičovský příspěvek a přesto umístily své dítě do školky.
Už jsou jí dva, má právo jít mezi děti
„Lucince už byly dva, potřebuje mezi děti a stát má povinnost se postarat.“ Vykřikla uštěpačně maminka na zmíněné diskuzi směrem k paní ředitelce školky, která si stála pevně za svým, že dvouleté dětí přijímat nebude a ani nemůže.
„Ne mladá paní, to nemá. Vy jste rodič, je to vaše povinnost. Navíc vaše formulace je chybná. Lucince TEPRVE byly dva a rozhodně nejsou její potřebou cizí děti. Pokud ji postavíte před vás a před skupinku jiných dětí, vždy si vybere vás. Cizí děti natož nějaký domeček ala škola, byť sebevíc krásnější, ji nezajímá. Klíčová je pro ní láska rodičů a bezpečné domácí prostředí.“
Odpověděla s klidem paní ředitelka, přičemž jsem se ozvala já, že díky těmto dvouleťákům nejsou místa pro ostatní starší děti, které jsou spádové, avšak nemají trvalou adresu v daném městě.
„Tak nemáte žít v zapadákově, když chcete pro děti služby.“ Okřikla mě afektovaně maminka.
„Paní, školství není služba. Mým dětem je pět a tři a předškolní docházka je ze zákona povinná.“
Takto jsme se hádaly se všemi ostatními ještě téměř dvě hodiny a situaci nevyřešily. Nicméně pro většinu bylo nejlogičtější nepřijímat dvouleté děti, které na to nejsou zralé a dětí mladší tří let, které mají doma sourozence a jejich maminka je na mateřské/čerpá rodičovský příspěvek.
K dětem dvouletým se velmi trefně vyjadřuje přední český rodinný terapeut Jiří Halda. Pakliže si myslíte, že pro dvouleté děti školka není trauma a rána do jeho bezpečného dětství, doporučuji si problematiku hlouběji nastudovat třeba zde. V otevřeném dopisu tehdejší paní ministryni Valachové, z roku 2017.
Je zde, mimo jiné, například psáno:
- „ do tří let věku se formuje až 90% naší osobnosti, jde tedy o naprosto klíčové období lidského života,
- absolutně nejdůležitější v tomto období je bezpečná vazba mezi mámou a dítětem
dítě buduje do tří let důvěru v sebe sama a svět kolem sebe, - jakékoli dlouhodobé odtržení dítěte od mámy je v tomto věku pro dítě nebezpečné a může ho trvale a nevratně poškodit
žádná učitelka či chůva není schopná v tomto směru plnohodnotně nahradit mámu, - malé dvouleté dítě například vnímá sebe a mámu jako „jednu bytost“ a neumí se od mámy oddělit, k tomu dochází až kolem věku tří let.“
Pohled, který se mnohým nebude líbit
Není žádné omluvy pro maminku, která je zcela zdravotně v pořádku a nebaví jí se starat o své dítě, a proto ho hned po druhém roce odloží do školky. Aby poté proseděla dopoledne s nohama nahoře a tupě civěla do telefonu. Nebo proto, že již není ochotna polevovat ze svých standardů.
Rovněž není výmluva, že maminka chce pracovat a proto jde dítě do školky či do jeslí ještě dříve než se naučí pořádně mluvit. Rozvoj dítěte je vždy povinnost rodičů nikoliv učitelky ve školce. Kariéra počká, dětská duše ne.
Každá žena bude po mateřské chodit do práce následně celý život, stejně jako dítě do školek a škol. Nic nikomu neuteče. Není nutné spěchat kvůli tomu, aby měla maminka rok klid nebo plusové body v zaměstnání. Nestojí to za to. Děti to může skutečně poznamenat, ovšem důsledek se projeví až za pár let.
V dnešní době funguje mnoho mateřských a rodinných center, kam je možno zajít, aby maminka přišla do kolektivu a mezi jiné ženy, pokud je například na výchovu dětí sama.
Pakliže jsou ovšem maminky, zejména samoživitelky v situaci, kdy řeší finanční až existenční potíže, je to jiná, zcela pochopitelná situace.
Ale přestaňme dělat normu z věcí, které normální nejsou. Ne pro děti.
Další zbytečnou potíží jsou maminky, které jsou doma s miminkem, ale starší dítě dají do školky. Jsou na mateřské, pečují o mladší dítě a horko těžko staršímu dítěti vysvětlují, proč ono musí pryč, když oni zůstávají doma. Přesto ho plačící vedou do školky.
Pakliže je větší sourozenec starší čtyř let, budiž. Ale odložit dvouleťáka či tříleťáka do instituce, protože to chce mít maminka doma klidnější je sobeckost.
Jako společnost jsme přijali normu, že i z mateřství se stává něco, co se dá ekonomizovat. Z fráze děti ve školkách pláčou se stal všeobecný úzus, který považujeme za normální. A když přestanou plakat, vnímáme to, že si zvykly. Ale kdepak, oni mnohdy jen změnily strategii a své strádání tolik nedávají na obdiv. Což je mimo jiné důvod, proč se později rodičům nesvěřují. Třeba i s tak závažnými věcmi jako je šikana, deprese nebo sebepoškozování.
Čas od času se v této problematice ohrazujeme , že děti potřebují děti. Ovšem každá maminka dítěte mladšího tří let mi dá za pravdu, že její ratolest nijak zvlášť netouží být s jinými dětmi, mnohdy je s nimi i v konfliktu. Takto malé dítě má totiž jen jedinou potřebu. Být s mámou/ tátou v bezpečném prostředí. A tam si možná bude hrát s jinými děti v rámci rodiny, na pískovišti dětského hřiště, s rodiči za zády.
Skutečná potřeba patřit do jiné party mezi kamarády, mimo rodinu, přichází až o pár let později. Zhruba okolo deseti let věku dítěte, někdy až v pubertě. Vzpomeňte si sami na sebe. Fráze, že děti potřebují děti, a proto je nutné jít s nimi co nejdříve do školky, je zastaralé vtloukané heslo minulého režimu, kdy bylo nutné budovat socialismus.
Poslední věc k tématu. Máme občas potřebu předhazovat příklad severských zemí, kde jsou zcela běžné jesle a téměř okamžitý návrat maminek do práce. Tento fakt je prezentovaný jako naprosto přínosný a bezproblémový, aniž by ho někdo prozkoumal do detailu v rámci několika let. Že má řada těchto států, kde tento model funguje, problémy s nadužíváním drog u mladistvých, včetně problémového, agresivního až asociálního chování, je skutečnost, o které se nemluví. Neboť je to nepohodlné, nežádoucí a není to viděno v souvislostech. Dle Jiřího Haldy je to však nadmíru jasné. Příčinou je krátké a deprivované dětství. A já se pod to podepisuji.
Až jako společnost budeme odsuzovat chování dalších generací, podivovat se nad jejich agresivitou, nejistotu co se jejich vlastní identity týče, začněme jakožto rodiče u sebe a u toho, jaké dětství jsme jim pro svůj blahobyt připravily. Brzké školky, televize, telefony, digitální technologie, rozvody, apod…
Zdroje:
