Článek
A neustála to. Lidé žijící v této éře skončili hůře, než by si kdykoliv pomysleli. Pod vlivem konzumu, pomyslné nedotknutelnosti i pod znatelnými rozdíly mezi generacemi i vrstvami nakonec nebyli schopni sounáležitě zasáhnout.
Velmi prostě nechali padnout to, co složitě budovali. Oni, jejich rodiče i další předci. Zaslepeni blahobytem a malichernými problémy přestali být schopni reálně řešit nejpodstatnější pokračování života.
Čchan-an
Prastaré čínské město Čchang-an bylo založeno Wen-Tiem, prvním císařem z dynastie Suej před více než 1400 lety v místně dnešního Si-anu. Později se stalo městem císařů z dynastie Tchang.
Bylo vystavěno v několika precizních etapách pod vedením přísných architektů v téměř dokonalé lokalitě tehdejší Číny. Rodil se tak opravdový skvost, na pohled i pro duši.
Jelikož staří Číňané věřili, že svět má tvar čtverce, inspirovali se s v této myšlence i při budování Čchang-an. Všechny čtvrti, valy i ulice byly situované do pravých úhlů a ačkoliv se jednotlivé městské části lišily velikostí, jejich vnitřní rozložení bylo nachlup stejné.
Vše bylo vzorně propracované a majestátní zároveň. Domy, které byly obrácené do hlavních tříd měly vysoká průčelí bez oken a jejich obyvatelé byly chráněni před hlukem, prachem i zvědavými pohledy. Dle dochovaných zdrojů prvotní dojem působil dokonale sounáležitě a téměř každý zde měl pocit, že je „něco víc“ a dokáže cokoliv.
Pro představu, nejhlavnější třída Čchang-an měla na šířku zhruba 155 metrů, pařížský bulvár Champs-Élysées má okolo 80 metrů. Téměř dvojnásobná rozloha poskytovala uspokojení pro každého. Zamilované, náročně, rodiny s dětmi, svobodné, mocné, ty, co se toužili bavit, pro kapsáře, vandaly i násilníky.
Obchodní a kulturní čtvrti byly odděleny od obytných, město disponovalo bohatstvím hlavně díky hedvábí, rybolovu, vzkvétajícímu obchodu a úrodné půdě. Příjemné klima bylo jen třešničkou na dortu. Velkému rozkvětu se těšilo umění i kultura.
Honosnost a rozmanitost tržišť, obchodů, restaurací, zboží, módy a vyžití způsobovaly, že tamější obyvatelé přestávali cítit pocit nasycení, neměli dost a přestávali být zdravě kritičtí ke svým životům.
Již tenkrát se rodil konzumní život plný blahobytu. Bylo to skutečné srdce starověké Číny, která se za vlády této dynastie měla nejlépe za dlouhá léta. Mimo všechno výše popsané, vojska pronikala nejen do Koreje a Tibetu, ale také na území dnešního Ruska a vzdálená Persie žádala tuto říši o ochranu. Věhlas sílil, ale jak je známo, nic netrvá věčně.
Navenek pozlátko, uvnitř strohost a konzum
Město velmi rychle nabíralo na slávě, díky čemuž do něj proudilo mnoho obchodníků, poutníků i učenců, neboť i vzdělávání a řemeslo nebylo této metropoli cizí.
Ovšem všední život obyvatel byl strohý a předvídatelný asi jako jeho čtvercové uspořádání. V Čchang-an panoval velmi přísný řád připomínající klášter či dokonce vězení. Při soumraku se z ulic pravidelně ve stejný čas beze změny ozývaly bubny jako varování, že lidé nesmí vycházet ze svých domovů, načež poté, na město padlo ticho. S ranním zvukem bubnování život opět ožil. Běžné denní činnosti byly zdánlivě uvolněné, ale střežené a lajnované zároveň.
Čchang-an disponoval dvěma rozmanitými tržišti. Každé z nich však mělo ve středu svou správu, která kontrovala poklidný chod a dodržování různých nařízení. Tehdejší tamní obyvatelé si tak mohli koupit cokoliv, co místní a cizí obchodníci nabízeli, ovšem pod dozorem.
S přílivem kupců se do města dostávaly i okázalé šperky, alkohol či nové plodiny a postupně se zdálo, že obyvatelé nemají ničeho dost. Kdo měl hodně, chtěl ještě víc a ve městě se začalo hromadit všechno možné včetně jídla. Suroviny i hotové pokrmy se mnohdy vyhazovaly a hnily, neboť se nestíhaly zkonzumovat. Docházelo tak k velkému plýtvání vším.
To, co se nehodilo, nebylo in nebo to bylo nežádoucí, prostě se někde „vyhodilo.“ Chudina tak měla jednoduše z čeho žít a přebírat. A jak je možné, že fungovala kriminalita? Stejně jako dnes. Korupce, gangy, úplatkářství, poskytnutí kdejaké rozkoše. Zkrátka co vás napadne.
Nikoho asi nepřekvapí, že na mnoha dochovaných artefaktech mají postavy robustnější postavy či zavalité obličeje.
Více lidí, více náboženství, více všeho
Metropole to byla tak okázalá a představovala míru prestiže, že i přes veškerou přísnost se zde usazovalo stále více obyvatelstva a stoupala moc i věhlas císařů. Těm se podařilo vykomunikovat široké spojenectví v mnoha zemích a Čchang-an se tak stal diplomatickým střediskem. S přívalem studentů toužících po poznání vznikaly i školy a univerzity.
Stoupající počet obyvatel představoval i jejich rozmanitost, vznik různých menšin, etnických skupin a přirozeně podnítil i jejich zvídavost k různým náboženství. Tehdejší vláda však tolerovala buddhismus, judaismus, islám i křesťanství. Každý si tak pod vybrat co mu bylo vhod, přirozeně pod kontrolou osob k tomu zvolených.
Mohlo to fungovat? Kdepak.
Jak už to tak bývá, toho, čeho bylo do nedávna nadbytek se začalo zdát obyvatelům málo a chtěli ještě víc a víc. Ženy rychle střídaly módu, oblečení se postupem stalo ukazatelem společenských vrstev a stejně tak důležité bylo líčení a česání. Na první pohled bylo znát, kdo kam patří.
Šikana a nadřazenost mezi vrstvami nebylo nic mimořádného. Stejně tak jako opovrhování i marnivost. Klasické lidské hříchy pod rouškou spořádanosti čpěly víc, než je zdrávo.
Liknavost k řešení problémů však nechala situaci dlouho bobtnat.
Organizované pitky
Zajímavostí byly kulturní akce spojené s organizovaným pitím vína. Vždy se pilo až po jídle, doslova po rundách. Na tuto „hru“ dohlížel jakýsi „sudí“ a kontroloval, zda se dodržují pravidla. Lidé pili postupně jeden po druhém, a ten kdo nevyprázdnil sklenici až do dna dostal obvykle výprask nebo byl přinucen pít dál.
Co se při těchto pitkách stalo, zůstalo promlčené. Byl to jediný ventil veškeré frustrace z dozorovaného způsobu života. Dle dochovaných informací právě při těchto akcích vznikala ta největší dramata.
Uvádí se, že tento zvyk zanechal stopu i v moderní čínské tradici. Číňané do dnes u stolu rádi hrají různé hry a ten, kdo prohraje, prý obvykle dostane lahev vína.
Lehkovážný život a kriminalita
Ačkoliv se to může zdát jakkoliv absurdní, dozorovaný byl i lehkovážný život, který šel ruku v ruce s blahobytem. Oslavy, svátky, slavnosti, hýření a hry byly dá se říct povinné. Při vlastním úsudku by se mohlo zdát, že z přebytku všeho vznikaly nudné kratochvíle, které byly organizovaně a uměle přetvářeny v zábavu.
Možná tak byly položeny základy propagandy a ideologií, jak je známe dnes.
Typické byly dále například i kohoutí zápasy, které se těšily velké prestiži. Pólo na koních a ponících rovněž.
Nikoho proto nepřekvapí, že i tato hlídaná, zdánlivě kultivovaná a bavící se společnost měla své vážné starosti, které ovšem nikdo přes pozlátko příliš neřešil, respektive nedocházelo k jejich plnému uvědomění.
Jelikož stále přibývalo lidí, jídla a věcí, hromadil se i odpad, a to v takové míře, kterou bychom mohli dnes nazvat jako nelegální skládky.
Špína a hniloba odpadu znamenala i rozvoj nemocí, přičemž každé z náboženství bylo utržené v jiné příčině.
Cizí pro Čchang-an nebylo ani chuligánství, vandalismus nebo například tetování. To ovšem bylo zejména pro vyšší vrstvy symbolem té největší kriminality a nejhorších zločinů. Potetovaný člověk byl jednoduše vnímán jako spodina společnosti.
Mezi jednotlivými komunitami se občas objevila nevraživost, nelibost konkurence a objevovalo se i noční obchodování, které bylo nejprve zakázané. Postupně se však uvolňovaly zákony a vláda byla tolerantnější. S jídlem roste přirozeně chuť a není s podivem, že se objevovaly i mladické protesty a kriminální skupiny.
I přes míru tolerance byly tyto skupiny vynalézavější, a přirozeně i u nich rostla chuť po prožitcích, moci a touze být slyšet.
Ať už byli lidé z různých vrstev i generací, většina z nich měla pro svůj vlastní prospěch zaslepené vidění, které by přinášelo pozitiva celé komunitě.
I tak město stále prospívalo, hýřilo a lákalo davy.
Zánik zlaté éry
Avšak posledního císaře této doby sesadil samozvaný pretendent Ču - wen, kterého si můžeme představit jako silně kritického opozičního politika. Pravděpodobně prokoukl lenost a nadutost většinové části obyvatel.
A zřejmě i liknavost občanů způsobila, že v důsledku jeho rozhodnutí bylo toto proslulé město téměř celé zničeno.
Lhostejný císař svým vystupováním nebyl schopen cokoliv obhájit a ani lidé nebyli schopni přijmout jakoukoliv zodpovědnost.
Účelem ničení mělo být jeho fyzické posunutí více k východu, kde měl Ču - wen svou rezidenci. Dochované písemné památky uvádí, že byl dlouhé týdny slyšet srdcervoucí pláč a nářek obyvatel, kteří se museli násilím přesunout jinam. Nic víc. Ohromeni prostoduchým životem se zmohli pouze na pláč a odešli.
Neschopni se přizpůsobit tvrdším podmínkám spíše přežívali, než žili.
Časem bylo na tomto místě vybudováno jiné město, menší, které se stalo základem pro dnešní moderní Si-an, který možná, stejně jak značná část světa spěje touhou po blahobyt do záhuby. Nebo ne?
Zdroje:
JINDRA, Štěpán (ed.). Zaniklé civilizace. Praha: Reader's Digest Výběr, 2003. ISBN 80-86196-65-8.
SCARPARI, Maurizio. Starověká Čína: čínská civilizace od počátků k dynastii Tchang. Čestlice: Rebo Productions, c2000. ISBN 80-7234-154-5.
SIMA, Qian. Kniha vrchních písařů: výbor z díla čínského historika. Přeložil Olga LOMOVÁ, přeložil Timoteus POKORA. Praha: Karolinum, 2012. ISBN 978-80-246-2154-8.
