Článek
Začalo to velmi nevinně. Pochválila mi novou kabelku, pak květiny v domácnosti. Dlouhému prohlížení mé osoby či domu ze strany panímámy jsem nevěnovala pozornost.
Popravdě jsem si toho ani nevšímala. Na mateřské se třemi dětmi jsem se měla co otáčet. A když přijela manželova matka na návštěvu, nebyl příliš čas se zaměřovat na to, že se tchýně pomalu ale jistě vměšuje do mého soukromí. Více než je zdrávo.
Její usměvavé pohledy jsem vnímala pozitivně. V momentech, kdy pomáhala s dětmi, jsem já měla čas uklidit dům, navařit či si jednoduše odfrknout. Bylo to příjemné.
Jenže věci zřejmě byly jinak než se zdálo.
Začalo to minulý rok. Jednou jsme se sešly i s mojí švagrovou a dalšími přáteli na dětském dni v našem městečku. „Jé, vy vypadáte úplně stejně holky, jste se domluvily na outfitu ne?“ Zasmála se švagrová a já si uvědomila, že je tchýně oblečená úplně totožně jako já.
„No, to je dobrá náhoda.“ Pokrčila jsem rameny. Ale musím přiznat, že jsem měla brouka v hlavě. Byly jsme sladěné do puntíku, od hlavy už k patě. Černé triko a černé kraťasy, riflová bunda, bíle tenisky, podobné sluneční brýle a culík.
Nicméně vlivem shonu jsem to hodila za hlavu.
O pár dnů později jsem se pustila do hubnutí, neboť nadbytečná kila po třech dětech mě trápila. Zkusila jsem dietu, ve které bylo klíčové omezení cukrů, tuků a sacharidů a zahájila každodenní cvičení. Netrvalo to ani pár týdnů a má snaha byla znát.
Tchýně si všimla, dala se do mého, až přehnaně okatá chválení. Zanedlouho se vrhla na hubnutí také. Stále mi to nepřišlo nijak mimořádné. Tyhle věci se zkrátka v životě žen dějí.
Nastal podzim, pořídila jsem si módní holínky od jedné značky. Do týdne jsem si všimla u manželových rodičů v chodbě velmi podobných bot. Když v nich však tchýně přijela k nám na návštěvu a švagrová pronesla, jestli se hodláme stejně oblékat, zablikalo mi vzadu v hlavě červené světlo.
Ovšem pofidérní grande finále nastalo v momentě, kdy jsme s dětmi zdobili náš domeček podzimními dekoracemi. Tchýně během návštěvy byla jak v Jiříkově vidění, teatrálně se chytala za hruď nad obyčejnými dekoracemi z levných řetězců. Vytáhla telefon a fotila kdeco. Asi vás nepřekvapí, že následující týden zdobila svou domácnost až na půdu stejnými věcmi.
To ale nebylo zdaleka vše. Zhruba od prosince loňského roku se začala dychtivě doptávat na každý kus mého oblečení, zdali není nový. A pokud byl, dychtivě toužila znát jméno obchodu.
A tenkrát mi to poprvé začalo být nepříjemné. Když se ale na předvánočním posezení se širší rodinou objevila ve stejném účesu jako já, měla jsem skutečně zkaženou náladu.
Abyste rozuměli, po více než roce jsem se nechala ostříhat na mikádo s mírným promelírováním a velmi ráda jsem ho upravovala lehkým zvlněním. Měla jsem pocit, že mi sluší. A přesně to jsem po letech strávených na mateřské dovolené potřebovala.
Jenže takto totožně ostříhané jsme se sešly na zmiňované akci.
Tehdy poprvé jsem se svěřila manželovi a on, ačkoliv mě vyslechl, vyjádřil svůj názor, že řeším hlouposti. Já mu tehdy dala za pravdu.
Situace začínala nabírat na obrátkách. Ačkoliv byla a je manželova maminka nesnesitelně milá, koupí nových kozaček stejných mě opravdu naštvala. Možná jsem byla podrážděná všemi předchozími událostmi. Divné to ale bylo.
Mimo to, roky zdobím vánoční stromek stejně. Jedlička se slaměnými ozdobami, sušeným pomerančem, čokoládovou kolekcí a hřejivými žlutými světýlky. Má to svůj důvod. Takto zdobili stromek moji milovaní prarodiče a dokázali, že díky nim kouzlo Vánoc cítila celá rodina. Moc to pro mě znamená. Když ovšem minulý rok byl její stromek téměř stejný s naším, věděla jsem, že už máme problém. Navíc to bylo po letech, kdy vytahovala z půdy umělý stromek i se zaprášenými ozdobami, které po Vánocích nesundala, ale jednoduše šoupla do krabice i se stromkem.
Mezi svátky si založila Facebook. Při našem odjezdu na silvestrovské hory s partou přátel až komicky naléhala, ať si jí přidám do přátel. A jelikož tuto sociální síť již moc nepoužívám, vyhověla jsem jí.
Po Silvestru však objevila Instagram a já dostala vynadáno, že jsme jí neřekla, že ho používám také. Do teď nevím, jak na to přišla, ale několikrát se dožadovala, že mě chce sledovat. O týden později si založila TikTok a nevěřila mi, že tuto platformu opravdu nemám.
Moje stesky směrem k manželovi byly neúspěšné.
Když chtěla začít chodit ke stejné kadeřnici jako já, byla jsem vděčná, že má plno a nepřibírá nové klientky.
Skutečná averze z mé strany přišla v momentě, kdy zahájila neplánované návštěvy s mnoha a mnoha trapnými výmluvami, proč zrovna jela okolo.
Jedna z dalších situací byla taková, že se mě manžel v její přítomnosti ptal, zdali už mě nebolí krční páteř a jak dopadla má masáž. Tchýně toho byla svědkem a ptala se ke komu chodím, že by zašla také.
Asi vás nepřekvapí, že posléze si stěžovala o onu oblast, se kterou mám problémy já. A to už zbystřil i muž.
Mimo to se snažila spřátelit se zmiňovanou skupinu kamarádů, se kterou každoročně jezdíme na dovolené, podnikáme výlety a společné víkendy. Když se na podobný výlet pokusila vmísit, zastavil jí naštěstí manžel i tchán. Nikdo z nás z této krátké dovolené nedával nic na sociální sítě, tchýně neměla přehled a začal kolotoč několikerých telefonátů o ničem. A víte co? Když jsme ji já i muž začali ignorovat, urazila se.
Týden s námi nemluvila a pak „utekla“ do nemoci s bolestmi zad. Ne že bychom jí nevěřili, ale absolvovala dlouhou nemocenskou, doktoři na nic nepřišli a svůj zdravotní stav si ohýbala dle svých potřeb. Například dojít si na nákup byl nadlidský problém, ale účast na společenské akci nevadil. Dojet k lékaři nebyla schopna sama, ale dojet do jiného města za účelem kosmetických služeb nebyl problém.
Mezitím situace čím dál více gradovala, skutečně nosila stále identický účes i podobné oblečení. Stejně laděná domácnost, návštěvy nadmíru únosné četnosti a strhávání pozornosti ke svému směru…
Jednou, když u nás byla po třetí v týdnu a ostatní dny stále psala či volala jsem ji sarkasticky řekla, že by u nás mohla klidně spát. To byl životní omyl. Tchýně se toho chytila. Když došlo na lámání chleba, téměř denně se slzami v očích lamentovala, že jsem jí to slíbila a nedodržela slovo. Přišla jsem si jako ve školce.
O dva týdny později, doslova po letech jsem absolvovala s kamarádkou společný víkend v Brně. Děti byly u mých rodičů a manžel pracovně v zahraničí. Tchýně přijela na nečekanou návštěvu. Jenže nikdo nebyl doma a ona nevěděla proč. Já jsem jí záměrně telefon nezvedala a manžel se jí ozval až večer.
Následoval teror. Tchýně nám hystericky přednesla svůj scénář o tom, že se bála o děti a ještě tentýž týden jela do Brna, neboť tam nutně potřebovala do Ikey. Že jsem tam náhodou já s kamarádkou zavítala a pořídila si nové a minimální vybavení do kuchyně jistě byla náhoda.
V momentě, kdy řešila reklamaci zrcadla, protože ho koupila s vadou, které si nevšimla, napadlo mě vtipné přirovnání. Jak asi reklamovat tchýni, jelikož jsem ji vyvdala s vadou, které jsem si nevšimla?
V červnu tohoto roku jsem si zařídila LinkedIn, neboť jsem potřebovala od září práci. Bývalý kolega k mému profilu napsal: „Člověka, jako je Lucie chcete mít v týmu, protože…“ Co bylo dál není podstatné, nicméně tchýně mě tam o pár dnů později našla a založila si profil. I přesto, že úplně nechápala, k čemu tato platforma slouží. Nejenže její první věta k mému profilu zněla: „Člověka, jako je Lucie chcete mít rodině, protože…“. Navíc je jasné, že si mé jméno, potažmo mě, musela googlit.
Manžel tenkrát razantně zasáhl s tím, aby tchýně okamžitě komentář smazala a velmi důrazně i polopaticky ji vysvětlit, že LinkedIn není sociální síť, ale slouží coby platforma pro poptávku a nabídku pracovních pozic.
Já jsem vypěnila a pěkně od plic jí řekla, co si o jejím špiclování na sociálních sítích, stejném oblečení, účesu, prvcích v domácnosti a i snaze vmísit se mezi mé přátele myslím, načež jsem jí označila za blázna a důrazně jí řekla, že je třeba omezit kontakt.
Tchýně se hystericky chytla za hruď a začala předstírat infarkt. Manžel těkal pohledem mezi námi dvěma. Pronesl větu: „no ty jsi se snad nadočista zbláznila.“
Přiznám se, že dodnes nevím, komu patřila. Věřím, že tchýni. Nicméně i já jsem si mu na ní často stěžovala a vím, že moje nářky byly nad jeho síly.
Nicméně tehdy zavolal sanitku, já volala po Oscarovi za herecký výkon. Tchýni hospitalizovali a zjistili, že jí nic není. Označili to za panickou ataku, já za komedii a manžel s tchánem nás obě poslaly do háje. Slušně řečeno.
Nyní je to měsíc, co jsem tchýni neviděla a je mi skvěle. Stýká se s ní pouze muž a děti, pokud chtějí. Tchýni jsem řekla své, všude se jí zablokovala a ona mezitím změnila práci, údajně se přátelí s mnohem mladší kolegyní a dle tchána dochází na terapie.
A já opravdu nevím, jestli se mám smát nebo brečet. Možná oboje, ale konečně dýchám.
