Článek
Psal se rok 1995. S manželem jsme byli dva roky manželé a měli půlroční dceru. Bydleli jsme tenkrát naproti tchyni a tchánovi, v jednom z panelových domů, kde se zrovna uvolnil byt.
Tchyně, jako správná bývalá socialistická žena, to pojala jako možnost vést celou rodinu k obrazu svému. O tom, že bude mít u sebe náhradní klíče od našeho bytu nebylo možno diskutovat. Co kdyby se cokoliv dělo s miminkem, došlo k zabouchnutí nebo nedej bože požáru a vytopení.
Několikrát jsem ji načapala, jak nám tam šmejdí, vždy s dokonalou výmluvou. Zpětně nechápu, jak jsem bydlení pět let naproti ní před lety zvládla. Naštěstí jsem ale brzy přestala být tou, co se bojí ozvat.
Když bylo první dcerce několik měsíců, přirozeně jsem se chtěla starat zejména o ni a nestíhala mít domácnost takovou, jak by dle tchyně měla být.
Manželova maminka totiž byla a je ten typ, že musí být u ní doma nejprve dokonale uklizeno. A kdo nedej bože udělá čurbes (včetně dětí), je zle. Potom navařeno, což plně chápu a nic proti tomu nemám. Ale když se uvaří oběd dřív, nikdo nesmí ani ochutnat. Protože je prostě na oběd. Nedělní buchta je upečená k odpolední kávě a není slučitelné se zdravím, aby někdo ujedl dopoledne.
Na společnou procházku se jde, až mají všichni své povinnosti hotové. Teď už jen tedy tchán, neboť její děti mají své rodiny a vnoučata říkají babičce „čert“.
Ale vraťme se k příběhu. Tenkrát jsem se vše učila, užívala si s dcerkou a mnohdy lpěla na domácích pracích do noci ve stresu z toho, že přijde tchyně šmejdit a kritizovat.
Malá zhruba v sedmi měsících velmi protrpěla růst prvních zoubků, v noci těžko spala a přes den chtěla být hlavně u mě. Nikdy nezapomenu na komickou situaci, která se tenkrát odehrála.
Manžel odcházel brzy ráno do práce a tchyně zřejmě šmírovala kukátkem. Jakmile ho viděla, vylétla z jejich bytu a pronesla něco ve smyslu:
„Panebože, Jaromíre, jak to vypadáš? Triko máš zmačkaný, jak kdybys ho vytáhl krávě z huby.“
Poté i s chudákem Jardou vběhla do našeho bytu, mě okolo půl šesté vytáhla rudá z postele, že se neumím postarat o manžela, a že jelikož nežehlím, tak je to na rozvod. Začala lítat po našem bytě a hledat nedokonalosti.
Teď se tomu s manželem smějeme jak puberťáci a při každé možné prkotině používáme hlášku: „Tak to je na rozvod.“
Tenkrát jsem se ale rozbrečela, manžel naštěstí vynesl svou mámu pomalu v zubech, sebral jí klíče a nechal ji stát ohromenou na chodbě. Já odjela na týden k našim. Ani nevím, jaký byl tenkrát návrat, jelikož to je téměř třicet let.
Ovšem triumf přišel na letošní Velikonoce…Tchyně je stále velmi čiperná, za ty roky sice trošku ubrala, nicméně svátky jsou pro ni období, kdy musí jet na dvě stě procent.
Ovšem karma si pro ni po letech došla. Na konci března onemocněla ošklivou střevní virózou a nestihla napéct mazanec a beránka, na vajíčka neměla ani pomyšlení… A pozor, dokonce nezvládla umýt okna, což je pro ni něco nepopsatelného.
Svým způsobem ji mám ráda, a tak jsem jí se vším pomohla. Když pak tiše špitla poděkování, nedokázala jsem se ubránit větě:
„Samozřejmě není zač, ale je to tedy na rozvod. Domácnost máte zanedbanou a koš prádla přetéká nevyžehlený. No jak říkám, na rozvod.“
Manžel vyprskl smíchy, tchán ani nedýchal a pozoroval svou drahou, která jako opařená civěla a nebyla schopná slova, přičemž poté pronesl:
„Tak a máš to, dobře ti tak!“
„Víš, jak mi je?!“ Ptala se mě tchyně dost vyčítavě.
„Jo, jako mě před třiceti lety. A to jste mě ještě vytáhla z postele po probdělé noci a já se musela postarat o malou, domácnost a vaření. Vy nemusíte nic.“
Situaci zachránil manžel, tchyně se po téměř třiceti letech omluvila, já to hodila za hlavu a jsem šťastná, že bydlíme 45 km daleko ve městě, kam se ona sama nikdy nepustí a nehrozí její nečekaná návštěva.
Jana
