Článek
Předsudky na své okolí již dávno nemám. Za šedesát let svého života jsem pochopil, že je to na houby. Tentokrát jsem je ale měl mít. Jinak by na mém dvoře nestálo policejní auto a já měl jasno, kde mám hlavu, peníze i stavební materiál.
Jak jsem před pár měsíci psal, kamarád mi na stavbu dohodil svou skupinu řemeslníků. Jedním z nich byl i Ivan, chlápek z Ukrajiny, který byl v Česku ještě před miléniem. Hodně jsme se skamarádili.
Zednické práce se však přes zimu nestihly, plán byl pokračovat z jara, jakmile bude hezké počasí. Můj dobrý kamarád, pro kterého Ivan pracoval, měl ale bohužel infarkt a bylo více než žádoucí, aby odešel do předčasného důchodu.
A jelikož musel skončit úplně, Ivan byl nucen si rychle najít nového zaměstnavatele. Tím se stal asi dvacetipětiletý hoch, říkejme mu třeba Martin.
Já jsem byl s Ivanem více než spokojen a chtěl jsem, aby práci dodělal on. Neměl s tím sebemenší problém. A jelikož bylo nutné dokoupit další materiál a domluvit se na pokračování prací, přijel s ním jedno dopoledne i jeho nový „šéf“.
Martin vypadal na první dojem seriózně a pokorně. Na rovinu mi řekl, že má se zedníky dva kšefty ještě jinde, na kterých pracoval dříve, než jsem se já ozval Ivanovi, ale časově jsme se snažili najít kompromis. Vysvětlil mi, jak u nich funguje nákup materiálu a následná fakturace, výkaz hodin zedníků a celkové platby. Předložil mi poměrně slušný návrh a nebyl důvod k tomu, abychom nespolupracovali.
Jak jsem psal výše, předsudky si nevytvářím a tak jsem nad manželčiným zamyšlením, zda Martin není nějaký moc mladý, mávl rukou.
Byli jsme domluveni, že pokud bude Ivan sám chtít, může k nám jezdit i o víkendu, vždy po telefonické domluvě.
Jenže první zádrhel přišel v momentě, kdy Ivan s Martinem dovezli chybějící materiál. Byl kvalitní, faktura v pořádku, ale množství mi přišlo až přehnaně velké. Proč tolik pytlů vápna a lepidla, říkal jsem si.
Martin argumentoval tím, že dům máme starý a sem tam trochu křivý, načež dle jeho zkušeností v takových případech padne více hmoty, než říká propočet. Sliboval, že co nevyužijeme, to odkoupí zpět. Koneckonců to dávalo smysl.
Ivan a další zedníci měli zhruba polovinu hotovou, přišla první faktura na platbu, vše sedělo. Vše jsem uhradil a nebyl žádný problém, jelo se dál. Jen materiálu bylo pořád dost.
Jedno dopoledne přiběhl Ivan a ptal se, jestli mi volal šéf, že dnes přijede. Prý chce pomoct u nás na stavbě. Řekl jsem mu, že nevolal, ale že mi to nevadí. Martin dorazil, normálně pracoval a na mě působil jako slušný a pracovitý kluk, který se snaží vydělat peníze. Nebyl důvod mu nevěřit. Jen Ivan mi přišel nervózní jak nikdy předtím.
Říkal jsem si, že je možná nesvůj z mladého šéfa, přeci jen to byla i pro něj nová situace, po letech fungování pod mým kamarádem. Ovšem, když jsme byli chvíli sami, utrousil rychle, ať si dám pozor na materiál. Moc jsem nechápal, o co jde.
To, že Martin odvezl šest pytlů vápna jsem si všiml až později. Říkal jsem si, že to asi potřeboval na jinou stavbu a chtěl to řešit později. Ale byl to jen začátek. Během několika dalších dní se mi Ivan svěřil, že to není dobrý člověk, že krade, zvláštně převáží materiál mezi stavbami, a že je dokonce přesvědčený, že fakturu, kterou nám dal za materiál zaplatit, uhradili i na jiné stavbě. Jednoduše si to nechal zaplatit dvakrát.
Taky řekl, že točí zedníky nesmyslně mezi stavbami, přičemž jsme jediní, ke kterým jezdí stále Ivan z důvodu naší předešlé známosti.
Dodnes jsem přesvědčen, že mi zmizelo i nějaké nářadí, kanystr s benzínem, kýbl a dvě krabice obkladového kamene.
Pořád to byly ale jen nepodložené domněnky, přičemž přišel poslední den. Přijel Ivan, Martin a ještě další zedník. Chlapi pracovali, já jim byl k ruce, žena je pohostila.
Ivan mě opět upozornil, ať si dám pozor na materiál. Šel jsem tedy zkontrolovat, kolik ho zbývá. Celkem šest pytlů vápna, dva pytle lepidla, dvě krabice obkladů, štuk, fasádní barva. Pořád opravdu hodně. Konfrontoval jsem Martina, co tedy s tím kvantem věcí.
Bylo vidět, že je zaskočený a vychrlil ze sebe něco ve smyslu, že když materiál přikryji dekou, tak mi vydrží. Což bylo naprosto zcestné. Navrhl jsem tedy, aby to odkoupil, jak původně sliboval a on souhlasil.
Při rozloučení naložil své lešení, míchačku a vše ostatní s tím, že cenu materiálu odečte z konečné faktury. Podali jsme si rukou a rozloučili se. Práce byla hotová, pěkně a kvalitně odvedená. Byl jsem spokojen.
Ten večer přišla faktura na bezmála třicet pět tisíc. Údajně po odepsání materiálu. Dle původního, oběma stranami odsouhlaseného návrhu, jsem měl doplácet pouze dvanáct tisíc.
Vytočil jsem se do běla. Faktura navíc nebyla klasickou fakturou, ale obyčejný dokument ve Wordu, konvertovaný do PDF.
Nejprve jsem volal Ivanovi a ten byl rozčilený úplně stejně. Martin mu zaplatil za práci podstatně méně, než slíbil s výmluvou, že my jsme prvotní fakturu neuhradili. Nebyla to pravda.
Další den se Ivan stavil osobně. Vyprávěl mi, jak Martin skutečně navozil materiál k nám z jiné stavby, jak okrádá lidi, jak rozdělá mnoho kšeftů a pak všichni čekají na zedníky a hlavně, že mu z jiné zakázky zbyl vnitřní štuk a chtěl ho použít k nám ven. Ivan to včas zastavil.
Okamžitě jsem volal Martinovi s tím, že dle návrhu mu rozpočet nesedí o více než dvacet tisíc, že se mi nelíbí faktura ve Wordu a nejsem si jistý ani čachry s materiálem. Mladík začal argumentovat tím, že ceny materiálů rostou, že se v průběhu rekonstrukce mohou navýšit náklady, ale vlastně neřekl nic konkrétního.
Domluvili jsme se, že situaci přijede vyřešit osobně. Asi o tři dny později se dostavil. A Ivan, který byl tou dobou už můj kamarád, byl u nás taky.
Martin byl evidentně překvapený, že Ivana vidí a vyvedlo ho to z míry. Začal na něj křičet, co u nás dělá a Ivan se bránil tím, že už má po pracovní době a svou předešlou práci odvedl dobře. Martin neváhal a na Ivana začal křičet rasistické nadávky, vulgárně mu říkal, ať je zticha, a že má být vděčný za to, že tady může pracovat a nestojí v první řadě na frontě.
Chytil jsem Martina pevně za rameno a řekl mu, že takto tedy ne. Slušně mu oznámil, že mu pošlu maximálně patnáct tisíc a zapomene i na ten ukradený materiál.
I Ivan měl pochopitelně potřebu se bránit a tak na Martina vyrukoval s tím, že ví o jeho krádežích i o tom, že vydělané peníze rozfofruje a pak mu tvrdí, že mu klienti neplatí. To už byl u nás na dvoře pořádný humbuk a křik.
Martin se na něj obořil, že je ukrajinský práskač, čímž se vlastně usvědčil. Začala z něj létat tak hanebná slova, že se Ivan neudržel a rozeběhl se proti němu. Včas jsem ho zastavil. Martin mezitím vytáhl z kapsy klíče a začal mi naprosto nesmyslně ničit fasádu a vyhrožovat, že všechno zničí a sundá. Rozjel se do nepříčetnosti tak, že nebyl k udržení a začal vyhrožovat Ivanovi smrtí, kterého jsem zuby nehty držel, aby ho nezačal bít.
Má žena měla asi jako jediná všech deset pohromadě a zavolala policii.
Situace byla komická. Místo toho, abych zabránil v ničení svého majetku, které stále pokračovalo, jsem krotil kamaráda, aby neublížil mladému křivákovi. Rozhodně by mu dal co proto. Ale obával jsem se, že by to pro Ivana skončilo špatně. Na Martina jsem křičel ať přestane blbnout a ten se mi vysmíval do obličeje. Zuřivě kopal do nového soklu a klíči dělal dírky do fasády. Pravda, moc toho nezmohl, ale k jistému poničení došlo.
Ivan začal nadávat i mně, co si to nechám líbit a byl nehorázně naštvaný. Z urážek, které dostal a zejména z toho, že jeho „šéf“ ničí práci, kterou on dlouhé dny dělal.
V ten moment jsem ho pustil. Má žena zakřičela z okna, že jsou u nás za chvíli policajti a mezitím Ivan povalil Martina na zem a dal mu jednu ránu pěstí do obličeje. Ten začal hystericky nadávat a hnal se ke svému autu. My jsme ho oba chytli, aby policii neujel.
Dva strážníci přijeli do pár minut.
Asi si dovedete představit, jaké bylo na naší vesnici pozdvižení. Někteří sousedé již koukali z okna a jeden z nich nám přispěchal na pomoc. První, co Martin řekl bylo, že jsme ho napadli. Policisté byli však velmi rozumní a brzy jim bylo jasné, jak se věci mají.
Martina od nás odvezli, pro jeho auto si přijeli nějací dva jeho kamarádí, možná příbuzní. Později se u nás stavili ještě další dva policisté kvůli vzniklé škodě a podání výpovědi. S Ivanem hovořili ještě několikrát.
Celá věc je nyní v řízení, poškozených je víc a pravděpodobně to dopadne tak, že od Martina, který je v insolvenci, neuvidíme ani korunu. Na naše náklady budeme muset opravit to, co je poničené.
Jediný benefit je ten, že mu nemusíme posílat už ani korunu, s Ivanem nás to ještě více stmelilo a mezi místními jsme teď za celebrity.
Ale přestože jsem nikdy nebyl ten, kdo by lámal hůl nad mladšími generacemi, nedokážu dodnes pochopit jednání mladého Martina. Kluka, který si mohl vést mnohem lépe a působil naprosto pokorně a seriózně. Slova, která z něj padala jsem já neřekl za celý život ani v těch nejhorších chvílích.
Nevím, zda je myslel vážně, zřejmě ne, ale jejich krutost a násilnost mi jen při vzpomínce bere dech.
