Článek
Odpověď přinese něco, čemu říkáme věková křivka kriminality. Ta funguje téměř univerzálně ve všech zemích a ve všech obdobích lidských dějin. Malé děti trestnou činnost většinou nepáchají. Kriminalita narůstá okolo 14. roku, potom strmě roste a vrcholu dosahuje kolem 20. roku. Tam ale přichází zlom –kriminalita začíná klesat a kolem 45. roku už je sedminová. Málokterý pachatel tedy páchá trestnou činnost po celý život. Normou je, že pachatel svou kriminální kariéru ukončí.
K vysvětlení tohoto jevu existuje několik teorií, z nichž nejvýznamnější jsou následující dvě. Navzájem se doplňují, nekonkurují si.
První teorie říká, že je to tím, že na spáchání trestného činu už zkrátka nemají dostatek sil. Pro šedesátiletého jsou některé zločiny náročnější než pro osmnáctiletého. Tuto teorii podporuje i věk desistence (ukončení kriminální kariéry). Ten je velmi nízký například u znásilnění, naopak u pachatelů drogových trestných činů je nejvyšší.
Druhá teorie říká, že je to tím, že v mladém věku nemají dostatečně vyvinutý mozek, a tím pádem si neumí vyhodnotit riziko a nejsou schopni si uvědomit, že krást lidem věci není z mnoha důvodů úplně nejlepší volba. Výdělky jsou zpravidla malé (ukradnutá tisícovka z peněženky), zatímco riziko dopadení nebo případného zranění při potyčce velké. Kdyby si chtěl pořádně vydělat, musel by něco ukrást každý den. Za rok je to 365 krádeží, což znamená téměř jistotu, že se to jednou nepovede.
S druhou teorií souvisí i další faktor. Lidé si s věkem začnou uvědomovat, že život není nekonečný, a že by jeho velkou část asi nechtěli strávit ve vězení. To spolu s postupně zvyšujícími se tresty může způsobit desistenci.
S věkem, kdy pachatel spáchal svůj první trestný čin, souvisí ještě jedna zajímavost. Čím mladší prvopachatelé jsou, tím je zpravidla jejich kriminální kariéra delší, a zároveň se dopouštějí závažnějších zločinů.
A jak takový konec kriminální kariéry vypadá?
Většinou se nepovede ze dne na den. Pachatel se snaží změnit svůj život, ale daří se mu to pomalu. Jednotlivé činy mezi sebou mají čím dál tím delší intervaly, závažnost zločinů klesá. Proto je nesmyslné 35letého pachatele, který po dvou letech na svobodě spáchal málo závažný trestný čin, zavírat na dlouhou dobu do vězení. A to i přesto, že už má spoustu záznamů v trestním rejstříku z předchozích let svého života.
Zajímavá je možnost sledovat různorodost spáchaných trestných činů u opakovaných pachatelů. Ze začátku jsou trestné činy velmi pestré, později se pachatelé zaměřují na jeden typ trestného činu, který páchají stále dokola. Toto ustálení je znakem blížícího se konce kriminální kariéry.
Otázkou je, jaký mají na věk desistence vliv programy zacházení ve věznicích. Odpověď zní, že velmi malý. I ty nejlepší programy šité na míru jednotlivým vězňům snižují recidivu jen o vyšší jednotky procent.
Odpověď na název článku je tedy následující: Nenapravitelní pachatelé existují. Je jich však velmi málo a rozhodně je nelze poznat v mládí. To, že pachatel s trestnou činností pravděpodobně jen tak neskončí, poznáme až třeba kolem čtyřicátin. Pokud v tu chvíli závažnost a frekvence páchání trestných činů neklesá, máme pravděpodobně co do činění s nenapravitelným pachatelem.
Zdroje:
TOMÁŠEK, Jan. Kouzlo desistence: jak se napravují pachatelé v Čechách. Monografie. Praha: Wolters Kluwer, 2024. ISBN 978-80-7676-955-7.
