Článek
To, co jsem přečetl, bylo: Vrah z Hamásu uřízl hlavu 19letému záklaďákovi, v Gaze se ji snažil prodat [18.1.2024/Novinky.cz]. Titulek jsem použil i pro svůj článek, udělal jsem to zištně, aby si našel čtenáře - tenhle titulek totiž přiměje i analfabeta, aby se přihlásil do kurzu rychločtení, protože bůh ví, o co přichází…
Celý ten konflikt v západním Orientu je velká kaňka na pergamenu historie lidstva. Aby si tu pokaňkanou historii lidstvo nějak zpříjemnilo, vymyslelo tři nebezpečné hračky - střelné zbraně, mobilní telefon a internet. A intenzivně je používá. Možná až moc intenzivně, až se z toho stala jakási svátá trojice popkultury. A najednou se něco stane - v mírumilovných Čechách (ano, paní Černochová, čtete dobře - v mírumilovných) někdo pár dní před Štědrým dnem sejme náhodné nevinné lidi poté, co oddělal svého otce a ještě předtím jiného šťastného mladého muže a jeho absolutně nevinnou dcerku v kočárku… To není něco od Nesba(?), to je realita?! Panebože, kéž by to byl jen zlý sen… Nebyl to sen, ale co dělat, mlýny melou dál a jak se říká „čas hojí rány“. A když na to úspěšně začínáte zapomínat, jednoho krásného zasněženého rána vstanete, mrknete do zpráv a ejhle - titulek, který jasně říká „Čti! Klikni a čti, hltej, bude krev, spousty krve a násilí a odporností, jaké jsou jen lidé schopni na této planetě!“ A já, ovce, skáču na špekovitý titulek a ponořuji se do zmaru až po uši. Jsem blíženec, rozpolcená osobnost, 2v1, já + někdo ve mně. Má to velké nevýhody, ale i jednu výhodu - přepnete na toho druhého. Smutného, soucitného, empatického introverta svléknete a během pikosekundy je z vás realistický, zdravě naštvaný, možná i trošičku až cynický extrovert. Smutná půlka tiše zavírá notebook, ale ta akční ho zase rychle otevře a potřebuje něco udělat, nějak reagovat, aby ta smutná měla naději. A tak rozklikne diskuzi, chvíli v ní škobrtá o příspěvky a pak o překot píše:
„Tato zpráva je poselství - internet překročil Rubicon (obrazně v tomto případě Jordán). Rubicon vkusu, respektu, soucitu, nenávisti, šílenství. Zpráva typu „zabili nám Šmída“, jejíž zveřejnění nemůže nevyvolat reakce, ať už pravdivá je, nebo ne. Hlavní účel zveřejnění naznačuje již titulek - šokovat, rychle přečíst a rychle odsoudit. A o svůj vztek a zmar se podělit na diskusi s pokud možno stejně naštvanými a urputně se pustit do těch, kdo mají stín pochybnosti, nebo nehází všechny do jednoho pytle - „zaduste se kebabem, sluníčkáři“ je z těch mírnějších reakcí. Připomenu střelce z fakulty - proč neukazují oběti a nepopisují, co s nimi provedl? Protože to smrdí neúctou, vyvolává bolest a koneckonců - co je komu po tom… Je to tedy záměr, ctít jen své oběti a zveřejňovat jen ty cizí? Nebo je záměr vytočit ty už dost naštvané a frustrované, hodit psům kost a sledovat, jak se rvou? Ale dost, píšu nějak moc, ale na závěr by mě zajímalo, kdo určuje, že bude/nebude otevřena diskuze? Za mě bych ji zde nedal, vstoupil jsem, abych si ověřil, jací lidé jsou a bohužel jsem, jako po x-té, zklamán, málokdo chápe, o co tu ve skutečnosti jde.🤧“. Konec příspěvku, už jen odeslat a - SLÁVA, NEJDE TO - dívám se a „diskuse byla ukončena“. Chápete to?! Ve chvíli, kdy jsem psal, že bych diskusi neotevíral, protože tyto diskuse otevírají jen krvácející rány v srdcích lidí a opravdu žádnou cenu ani hodnotu nemají, tak to někdo tam v tom tajemném internetovém světě ukončí. To tam někdo za obrazovkou vidí on-line, co píšu a dojde mu taky, o co jde? Nebo jen pouhý souběh náhod jako když si střelec či terorista vybírá oběť? Tak jako tak si připadám jako všemohoucí, který vede ruku někomu skrz pouhou myšlenku! Fakt nevím, ale je to fuk a jedno vím, a to, že den hezký bude, ne že ne. A vy, co chcete dneska a jindy udělat něco špatného kdekoli na světě, bojte se, myslím i na vás…
