Článek
Tož přišly jarní prázdniny a díky kulminující teplejší periodě, v dějinách se opakující s železnou pravidelností každých cécéá 500 pozemských let, o čemž politici nemají tušení, jsem se rozhodl vyměnit loterii zasněžených svahů za stabilitu něčeho, co tu stojí dva a tři čtvrtě tisíce let a skýtá jistou jistotu jistoty, že nezklame. Řím, věčné město. Z poslední cesty jsem vytvořil svou první fotoknihu, což bylo rok poté, co Al Gore prozřel a dostal Nobelovku za vynález klimatické teorie chaosu. Mimochodem ji vyfoukl Polce Ireně Sendlerové, která zachránila za války více, než třikrát tolik dětí, co Sir N.G.Winton. Takže Řím. Nebudu popisovat to, co si vygůglíte nebo najdete v průvodci, přejdu do reality.
Do Říma leťte, ne bus, už vůbec ne auto, je-li vám milé. Letenky stále levné, když se vám to i tak bude zdát moc, představte si, že půjdete pěšky 1000 km, z toho kousek přes Alpy, a hned budete mít jasno. Peníze si do hrobu nikdo brát nebude. U nízkonákladovek se neuklikněte, letenka samotná moc nestojí, ale během vyplňování se vám na webu budou snažit vnutit kde co, mají na to detailně vymyšlený systém. Z letiště Fiumicino jezdí mraky busů do Říma, do Ostie pak z jedné velmi nenápadné zastávky spol.Cotral (mají appku), která stojí hned na začátku řady nástupních zastávek a 100% ji napoprvé přehlédnete. Lístky koupíte v nedaleké bufetotrafice za 1,30€ (pozor - u řidiče za 7€!). Proč toto zmiňuji - kdo si chce užít Řím, ale večer strávit v klidu, doporučuji hledat bydlení v Ostii. Plusy tohoto rozhodnutí: A/ mimosezónní klid (červen - září je opak: Ostie leží u moře a má dlóóóuhé písčité pláže…), B/ ubytování levnější, C/ nádražíčko v centru nevelkého města vám poskytne časté spojení do města měst, a to za cenu 1,50€ resp. 3€ tam a zpět, jedna cesta 30 minut, jezdí neustále a mimo špičku (brzy ráno + navečer) si pohodlně sednete. A za D/ dva bonusy - Ostia Antica (malé "Pompeje") a moře - my ho nemáme, takže jakkoli je hezky nebo škaredě, procházka po pláži za zvuku vln je balzám.
Řím samotný - nejprve jednou větou srovnání let 2008 - 2024. Dobrá zpráva - památky jsou stále tam, kde byly, něco i nově vyrostlo ze země díky archeologům. Špatná zpráva - lidí přibylo a trh reagoval růstem cen nebo zavedením vstupů tam, kde dosud nebyly. První neděli v měsíci jsou vstupy všude zdarma, potíž je ale v tom, že o tom ví kromě vás asi milion lidí. Vlakem z Ostie přijedete na nádraží Porta Paolo a nechcete-li čekat na MHD, jděte asi 10 minut směr Colosseo a jste v pupku antického světa. Pak je jen na vás a vašem odhodlání, kolik toho za den obrazíte. Dobrá zpráva - antické památky jsou zvenku velmi dobře viditelné. To, co vidíte z vnější strany, vidíte i z vnitřní s rozdílem, že si za ten pohled z druhé strany jedné zdi musíte zaplatit. A to je kámen úrazu - dnes je vše online, což by bylo hezké, kdyby online ale nebyli všichni. Online vstupenkou ušetříte peníz, ne čas. Takže fronty a čekání… Vyplatí se, laikovi zejména, obejít si to od Colossea a sledovat vše z vyvýšené pozice ochozu chodníku, kde máte i větší přehled, co je co, než ti dole. Doporučuji si den předtím pustit nějaké video „Řím dříve a dnes“ na youtube, abyste popíchli vizuální představivost, protože to, co většinou vidíte, jsou zbytky zdí a sloupů a výše zmíněný laik bývá zmaten, a o to více překvapen 3D modelem minulosti. Dominantou nejznámějšího římského pahorku Kapitolu je impozantní běloskvoucí Altare della Patria, vstup 0€. Odsud je skvělý výhled na Řím ležící v rovině (oněch 7 pahorků víceméně nepostřehnete, krom Gianicola, jenž se ale mezi ně nepočítá). Jsou zde toalety a kousek od východu v uličce Via degli Astalli no name pizzerka bez příkras, zato s velmi dobrou pizzou za normální cenu. S pizzou se vtaťte zpět a vystoupejte si schody vpravo, jež vedou k terasám s výhledem na Forum a Colosseum (terásky jsou dvě, vlevo uvidíte i sošku vlčice kojící budoucí zakladatele Říma).
Dobrých zpráv bylo dost, takže ty špatné: mnoho lidí = ostražitost musí fungovat, na chodníku panuje všesměrný chaos, ulice se přechází na červenou za poklidného přihlížení místního strážníka. Když se blížíte k nějaké památce, začnou vás oslovovat úplně cizí lidé neevropského vzhledu větami jako How are you, No racism, Where´you from? Neodpovídejte, nezastavujte, nechtějí se kamarádit, chtějí vaše prachy. Budou vám vnucovat cetky nebo služby, vlezou vám do peněženky, u všeho fůru keců o soucitu a ubohých hladových dětech (slušněji se to asi říct nedá vzhledem k jejich neomalenosti a zjevné prolhanosti). Nic z toho není pravda, je to jen záminka vás okrást. Ještě před těmi dávnými lety utíkali, když zahlédli policejní auto, dnes mají kupu svých práv a otravují bez obav z následků. Výsledek evropské imigrační katastrofy posledních 15 let. Sorry, žádné poklekávání, no money - you give me money… Italové sice začínají pomalu utahovat šrouby, ale ne tam, kde by měli. Příkladem jsou Španělské schody s fontánou na úpatí - fontána ohrazená hnusným zábradlím a na schodech žádné květiny a zejména ne žádné sezení. Policistek je tu menší kordon a jejich práce je, dámy prominou, buzerovat lidi a čumět do mobilu během služby (opět mě nenapadá, jak to říct slušněji, ale zároveň výstižně). Veškerá atmosféra tohoto místa je pryč, chcete-li romantiku, pusťte si večer Prázdniny v Římě. Druhé překvápko bylo u Pantheonu - ačkoli je to oficiálně kostel, zavedli zde vstupné, stejně jako u Úst pravdy. Přijde mi to stejné, jako kdyby se na Karlově mostě začalo platit mýtné, nebo se zpoplatnilo stání na Václaváku „pod vocasem“. Co se výdajů týče, zvláštní kapitola jsou turistické poplatky za pobyt. V Římě i Ostii je to 6€/osoba/noc, což u páru za týden dělá dle přibližného kurzu 2000 Kč. Pominu-li, že si za vše musíte platit a díky vám fůra Italů odvádí daně, pak nevím, za co to je - bordel, kam se podíváte, a chodníky samá díra. Pravda, bude to asi na vodovody a kanalizace, protože jsou po městě časté fontánky se stáletekoucí pitnou vodou. Jen u jedné jsem za celou dobu viděl kohout, jinak to teče kamsi do kanálu, což mi přijde jako plýtvání. A za plýtvání se platí.
Vatikán - vlastně stát ve městě - vás vítá hustší sítí pouličních nabízečů a bezdomovců, jejichž příbytky v pasážích se blíží naší klasifikaci 1+0. Toto postupně přechází ve frontu na vstup do basiliky a muzeí. Podle člověka s modrým turbanem, viditelného na míle, jsem si spočítal, že za hodinu mého pobytu na Svatopetrském náměstí tento člověk postoupil asi do 2/3 megahada a stále mu k samotnému vstupu zbývalo asi 300 m. Lze koupit velmi drahé přednostní vstupenky, ale představa masomlýnku uvnitř mnohé odradí. Zvlášť když je venku hezky, je to ztráta času, protože Řím je venku krásný, stojí za to si ho prošmejdit. Já, zarytý téměř ateista, jsem si oblíbil kostely napříč všemi uměleckými styly. I když stále žádný nepřekonal Basiliku di Santa Maria Maggiore v Bergamu, stojí za to. Na rozdíl od protestantských nedisponují toaletami, až na jeden - v Basilice San Giovanni in Laterano jsou toalety - vstup tvoří „dveře“, což je asi půl metru tlustá zeď přímo v kostelní lodi, a vstupem skrz máte pocit, že se ocitáte po boku Toma Hankse ve filmu Andělé a démoni a někdo vás honí. Navštívit vše během pár dní nejde, prostě si člověk musí stanovit priority a mírně improvizovat. O důvod víc nechat si něco na příště.
Závěrem ještě jedno technické srovnání - odbavení kufříku na kolečkách. V Praze proběhlo následovně:
- přišel jsem na přepážku, paní jsem podal občanku a letenku
- ona si mě našla v počítači
- olepila zavazadlo a během minuty hotovo
V Římě:
- u odbavení jsou váhy s QR kódem
- okolo stojí chaoticky lidé se zavazadly, všichni se tlačí, každý v jedné ruce mobil, za zády rádce (většinou manželky, pro jistotu také drží mobily, asi jim připadá, že to něco popožene)
- po x pokusech se připojit přes bluetooth čas běží a běží
- všichni, až na prapodivné výjimky, postupně volají přítomné pracovnice, které se tu nezastaví - pomáhají lidem napříč zeměkoulí, od digitálně gramotných Japonců a Číňanů až po totálně negramotné neznámého původu a vyznání
- ve finále vaše zavazadlo naskenují přes svoje zařízení, jsou nervózní, protože lidé jsou nervózní
- po cca 10 minutách, co se naše společné dílo podařilo, dostanete nálepku a jdete na klasickou přepážku
- jiná paní kufírek převezme, respektive vy si ho sami slavnostně hodíte na pás, mačkáte stopky a výsledný čas digiodbavení se zastavuje na neuvěřitelných 16 vystresovaných minutách; jestli bude mít pracovnice letiště jednou potomka, bude mít ADHD nebo to bude Fantozzi
Když si třídím zážitky a myšlenky, vím jedno - v tom antickém krutém světě bych žít nechtěl, ale to ani v tom velesupermoderním ultradigitálním. Spíš někde uprostřed. Až tohle dopíšu, asi zkouknu ty Prázdniny v Římě ještě jednou a budu u toho přemýšlet, kde lidstvo udělalo chybu.
