Článek
Kdo si necenzuruje jazyk, necenzuruje ani mínění
Hrubé výrazy se z lidí nejčastěji vyloupnou v návalu zlosti, otrávenosti nebo úleku. Umí ovšem i rozesmát a strhnout na svou stranu posluchače. Podobné vysvětlení by nabídl kdejaký řidič trčící v koloně, jenže tentokrát ho podpírají data.
Náhled veřejnosti se přitom výrazně posunul. V roce 1939 postačila jediná taková věta ve snímku Jih proti Severu, aby tvůrci zaplatili pokutu. Dnes by tatáž replika sotva zaujala jako varování na přebalu seriálu.
Úvaha, se kterou vědci přicházejí, nemá složité kudrlinky. Člověk, který si nepřikrášluje řeč do líbivější podoby, si zpravidla nepřikrášluje ani vlastní postoje. Řekne vám naplno, co má na srdci, byť to zrovna nepohladí.
Trojice experimentů se stejným vyústěním
Za nadpisem se skrývá hned několik samostatných pokusů, které stojí za bližší pohled. Úvodní kolo se odehrálo v laboratorních podmínkách a zapojilo se do něj 276 osob. Dobrovolníci měli vypsat vulgarismy, které mají v oblibě a sahají po nich nejčastěji, a následně absolvovat test lži. Kdo předložil bohatší soupis nadávek, ten v testu podváděl méně.
Druhá fáze se z laboratoře přesunula na síť a prozkoumala vyjadřování bezmála 74 tisíc uživatelů Facebooku. Vyplynulo z ní, že pisatelé s drsnějším slovníkem používali častěji zájmena typu „já“ a „mě“, tedy řečové návyky, jež dřívější studie pojí s poctivostí. Příspěvky nabité vykřičníky a peprnými slovy tím rázem získaly odlišný podtext.
Poslední díl byl ze všech nejsmělejší. Badatelé postavili vedle sebe četnost klení a indexy poctivosti jednotlivých amerických států, a i v tomto měřítku odhalili vazbu mezi hrubší mluvou a vyšší mravní bezúhonností celé společnosti.
Je tedy každý, kdo kleje, rovnou poctivec?
Rozhodně ne. Hlavní autor práce sám připomíná, že jeho skupina nesledovala vysloveně neetické či nemorální jednání, a proto z dat nelze usuzovat na náchylnost ke krádeži nebo k podvodu. Pod drobnohledem byly hlavně malé společenské přetvářky, jimiž si lidé leští obraz sami před sebou i před ostatními.
Týž vědec připojuje, že vulgarismy slouží většině lidí jako projev opravdovosti a v drtivé části případů nikoho zranit nemají. Mezi ulevujícím zaklením nad rozbitým hrnkem a nadávkou cílenou na konkrétního člověka zeje obrovská propast, kterou nikdo nerozpozná lépe než vy sami.
A do třetice je tu jedno nenápadné upozornění, které v titulcích obvykle zaniká: souvislost ještě není příčina. Klení z vás upřímnějšího člověka neudělá, obě věci se jen mají tendenci objevovat současně.
Vědecká rozepře
Práce narazila i na tvrdou kritiku. Terčem se stal měřicí nástroj, protože takzvaná škála lži podle oponentů neměří to, co si nárokuje. Ti, kdo v ní dosahují vysokých hodnot, se v odlišných testech projevují spíš jako poctivci než jako prolhanci. Skupina psychologů z toho odvodila pravý opak původního tvrzení, totiž že sprostá slova jdou ruku v ruce spíš s nižší než vyšší mírou upřímnosti.
Věda tak zatím jednoznačnou odpověď nedává a kdo čekal jasný verdikt, bude se muset ještě obrnit trpělivostí.
Kdo kleje, má slovní zásobu širší, ne chudší
Podstatně jistější oporu má jiný poznatek. Domněnka, že klejeme kvůli mizerné slovní zásobě, se neprokázala: badatelé sázeli na opačnou hypotézu, tedy že bohatší klení jde ruku v ruce s bohatší slovní zásobou. V jedné části zkoumání zaznělo od účastníků dohromady kolem 400 tabuizovaných výrazů.
Zjednodušeně: čím rozsáhlejší je vaše slovní zásoba, tím víc v ní najdete i těch neslušných výrazů. Klení pak působí jako pomůcka, po níž výmluvný člověk sáhne, když chce něco vyjádřit s maximálním účinkem. Jediná trefně zvolená nadávka zastane půl odstavce, což potvrdí každý, kdo někdy instalatérovi líčil, jak dopadla koupelna.
Ani zde ovšem není namístě přehnaná jistota. Umět vyjmenovat vulgarismy a doopravdy je používat jsou dvě zcela rozdílné dovednosti a testy prověřovaly jen tu první z nich.
Ledová lázeň, porodnice a otázka bolesti
Nejpřesvědčivější doklady se však netýkají povahy, nýbrž bolesti. Souhrnná studie konstatuje, že klení opakovaně navozuje takzvanou hypoalgezii, tedy tlumené vnímání bolesti. Že úleva při bolesti a sprostá slova k sobě patří, ostatně tuší leckdo z vlastní zkušenosti. Známý pokus nechal účastníky namočit dlaň do ledové tříště a ukázalo se, že vytrvalejší byli právě ti, kterým u toho neslušná slova nadskakovala na jazyku. Totéž pozorují porodní asistentky, pro něž je klení na porodním sále úplně obvyklá věc. Zádrhel spočívá v tom, že s rostoucí frekvencí klení jeho úlevný účinek na bolest slábne.
Jaký dojem přesto v okolí zanecháte
Zbývá méně příjemná stránka věci, kterou pochvalné titulky raději opomíjejí. Řečník, jemuž uklouzne sprosté slovo, se okolí jeví jako méně chytrý, méně spolehlivý a méně sympatický, a to i těm, které samotné vulgarismy nijak nepohoršují. Studie, z níž tento závěr vzešel, pracovala se 138 studenty. Pozoruhodné je, jak nerovnoměrně se klení mezi lidmi rozkládá: zhruba každý pátý dozná, že mu sprosté slovo ujede přinejmenším jednadvacetkrát za den.
Praktické ponaučení proto vyznívá smířlivě. Když vám tu a tam něco ujede, není důvod se stydět a rozhodně to nevypovídá o vaší nechápavosti. Před pracovním pohovorem, v soudní síni nebo na rodinné sešlosti se ale hodí přeladit, jelikož představa, kterou si o vás lidé utvoří, stojí na předsudcích, a ne na výzkumech. A až příště minete hřebík a trefíte se do palce, klidně si zaklejte. Ruka to ponese o poznání snáz.
Zdroje
https://www.cam.ac.uk/research/news/frankly-do-we-give-a-damn-study-finds-links-between-swearing-and-honesty
https://journals.sagepub.com/doi/full/10.1177/1948550616681055
https://mgto.org/faq-profanity-honesty-spps-article/
https://www.psychologytoday.com/us/blog/unique-everybody-else/201808/are-people-who-swear-honest-or-dishonest
https://health.clevelandclinic.org/swearing-and-intelligence
https://www.scientificamerican.com/article/is-swearing-a-sign-of-a-limited-vocabulary/
https://www.sciencealert.com/swearing-is-a-sign-of-more-intelligence-not-less-say-scientists
https://www.earth.com/news/profanity-less-smart-trustworthy/
https://phys.org/news/2017-01-links-honesty.html
https://www.frontiersin.org/journals/psychology/articles/10.3389/fpsyg.2024.1416041/full
