Článek
Co se stane u mísy, neskončí u mísy
Celkem 1 476 účastníků prošlo sérií osmi pokusů a stejný obrázek se v nich vracel, byť ne všude stejně výrazně. Když si dva berou z jedné nádoby, musí své pohyby průběžně ladit, a právě tenhle pocit vzájemného sladění je pak vede k ústupkům a menší rivalitě, než jakou předvedou lidé s vlastní porcí téhož jídla. Na jídle přitom nebylo nic zvláštního, měnilo se pouze to, z čeho se bralo.
Souhrnná síla efektu ovšem vyšla jako střední, jediný pokus provedený mimo americké prostředí ho nenašel vůbec a všechny hlavní studie pocházejí od téhož autorského dua a nezávislou replikaci se dohledat nedaří. Takové stolování ostatně není žádná novinka pro pár nadšenců: mísy postavené na střed, z nichž si strávníci nabírají sami, tvoří běžný základ čínské i indické kuchyně.
O čtyři dny sporu méně
Experiment posadil k sobě lidi, kteří se do té chvíle nikdy nepotkali. Jedna skupina dvojic měla uprostřed stolu společnou misku tortillových lupínků a k ní společnou misku salsy, druhé skupině putovala na stůl vlastní miska lupínků a vlastní miska salsy pro každého. Snědlo se v obou případech totéž, čtyřicet gramů lupínků a padesát gramů salsy na dvojici. Jakmile bylo dojedeno, přišlo na řadu hrané vyjednávání o mzdě.
Na dohodu měly dvojice dvaadvacet kol, přičemž první dvě proběhla ještě bez stávky. Každé další kolo už znamenalo jeden den stávky, jejíž cena pro obě strany rostla. Dvojice, které si předtím posílaly společnou misku, se domluvily v průměru za necelých devět dní stávky, těm s oddělenými porcemi to trvalo zhruba o čtyři a půl dne déle. Rozdíl se přitom nasbíral ještě dřív, než padlo první slovo o penězích.
V jiném pokusu si dvojice rozdělily sáček slaných krekrů a pak ve dvaceti kolech rozhodovaly jako šéfové dvou aerolinek uprostřed cenové bitvy. Kdo předtím sáhl do stejného sáčku, volil vstřícný tah v třiašedesáti procentech případů, u oddělených porcí to bylo dvaačtyřicet.
Podávání jídla nutí všímat si toho druhého
Důvod je mnohem prozaičtější, než by se dalo tušit. Podávání mísy podle Fishbach vyžaduje sladění pohybů, a tím pádem i pozornost k druhému. Kdo si nechá jídlo posílat, musí přizpůsobovat vlastní tempo a průběžně sledovat, co dělá protějšek. A tahle nastavená pozornost s posledním soustem nekončí, přenáší se do toho, co přijde po jídle. Sdílená mísa přitom z cizího člověka nedělá kamaráda, jen někoho, s kým jsem si už jednou musel zkoordinovat ruku nad miskou. Nic z toho se nemusí říct nahlas.
Funguje to i tam, kde se lidé vidí poprvé?
Pokus proběhl jak s dvojicemi, které se dobře znaly, tak s úplně cizími lidmi. Přátelé se mezi sebou domluvili znatelně rychleji než cizinci, což samo o sobě překvapení není. Podstatné je, že společná mísa přidala svoje u obou skupin zvlášť. Účastníci se po ní navíc necítili druhému blíž ani si ho víc neoblíbili, měřitelně se zvedla jedině vnímaná sladěnost při jídle, a ta se pak přenesla do sladěnosti u vyjednávání.
Na rautu by to podle autorů nefungovalo
Jednu výhradu autoři sami připojili, byť ji nezměřili. Je-li jídla na stole libovolně mnoho, což je přesně případ rautu, nemá se podle nich co ladit: nikoho netrápí otázka, zda se dostane i na ostatní. Stejně tak čekají, že koordinaci nevyvolá porce předem rozdělená na jasné díly, tedy třeba jeden kus dortu na hlavu.
Na opačném konci škály zase varují, že velmi malé množství jídla může sdílení překlopit v soupeření, protože zvýrazní nedostatek. Rozhodovat by tedy mělo množství tak akorát na sdílení, ne libovolné a ne symbolické.
Co ukazují hasiči a rodinné večeře
Od téhle chvíle je ovšem potřeba držet na uzdě jednu záměnu. Následující výzkumy neporovnávají společnou mísu s vlastním talířem, nýbrž stolování ve společnosti se stolováním o samotě, což je jiná otázka.
Že jídlo v partě něco dělá, naznačuje sledování hasičských jednotek. Velitelé, jejichž směna spolu pravidelně vaří a jí, hodnotili výkon svého týmu lépe než ti ze stanic, kde se stravoval každý sám. Souvislost byla ale slabá, korelace dosáhla hodnoty 0,19, a šlo o jednorázový dotazník, v němž o výkonu i o společném jídle vypovídal tentýž člověk, takže o příčině a následku neříká nic. Přidat je nutné ještě jednu výhradu: mezi spoluautory je Brian Wansink, který v roce 2019 opustil Cornellovu univerzitu poté, co univerzitní šetření shledalo pochybení ve vědecké práci, a jemuž byla stažena zhruba dvacítka článků. Tato konkrétní studie stažena nebyla, opatrnost je ale namístě. Celý projekt včetně návštěv na stanicích trval patnáct měsíců a zapojil se do něj velký městský sbor s více než padesáti stanicemi. Na místě je ještě jedna výhrada: mezi spoluautory studie je Brian Wansink, jehož výzkumné praktiky Cornellova univerzita v roce 2018 označila za pochybení a řadu jeho prací nakladatelé stáhli.
Výmluvnější než tabulky byly ale samotné rozhovory. Na stanice bez společného stolování se hasiči odkazovali s rozpaky. Podle vedoucího výzkumu Kevina Kniffina v tom četli signál, že s vnitřním fungováním party je něco špatně.
V domácím prostředí to vypadá podobně. Souhrn čtyř desítek přehledových prací zjistil, že častější rodinné stolování souvisí u dětí a dospívajících s lepším jídelníčkem a lepším duševním stavem. U hmotnosti je souvislost naopak jedna z nejlépe doložených, jen slabá: častější rodinné stolování se napříč jedenácti přehledy pojí s nižší pravděpodobností obezity, velikost efektu je ale podle metaanalýzy malá a jednotlivé práce si v detailech odporují. Měkčí jsou data u návykových látek, kde se souvislost u tabáku a alkoholu neprokázala konzistentně a část autorů ji přičítá nezohledněným vlivům. Nemluvíme přitom o nedosažitelné metě pro hrstku vzorných domácností: tentýž přehled uvádí, že rodiny s dětmi se u jednoho stolu běžně potkávají několik dní v týdnu.
Puštěná televize u jídla část přínosu ubírá, nejvíc na kvalitě stravy. Neznamená to ale, že se celý smysl ztratí, protože pravidelné večeře se zapnutou obrazovkou dopadají podle stejného přehledu pořád lépe než večeře nepravidelné.
Výměnu slin čtou jako signál blízkosti už kojenci
Vnímavost k tomuhle signálu si podle všeho neseme odmalička. Když loutka v nahrávce začne plakat, nejmenší děti se dívají na tu z dospělých, která si s ní předtím vyměnila sliny, tedy dala jí ochutnat ze svého sousta nebo ji políbila. Nikdo přitom ve videu na pomoc nepřispěchá, děti jen samy očekávají, že to bude právě ona. Prosté podávání předmětů, třeba míčku, stejné očekávání nevyvolalo, rozhoduje tedy výměna slin, a ne sdílení samo o sobě. Pozdější pokus nález potvrdil jen zčásti, takže i tady je namístě opatrnost.
Dospělost na tom nic nemění. Britské šetření mezi dvěma tisíci lidmi zjistilo, že kdo jí častěji ve společnosti, bývá se svým životem spokojenější a k okolí důvěřivější. Lidé večeřící převážně o samotě přitom uváděli až o polovinu menší okruh blízkých, na které se mohou obrátit s prosbou o pomoc, než kolik jich má člověk v průměru.
Data ovšem pořídila komerční agentura pro kampaň propagující společné stolování a autor sám připouští, že šipka může mířit opačně: kdo je společenský, má víc přátel a zároveň častěji jí s někým. Sám se nakonec přiklání k tomu, že směr vede od stolování k blízkosti, opřít to ale může jen o statistický model, ne o experiment. Nad ostatní sledované faktory se u pocitu sblížení vyšvihl smích, společné vzpomínání a alkohol.
Jíst sám je čím dál běžnější
Skutečnost přitom míří na opačnou stranu. Zhruba pětina Američanů o sobě říká, že když si jde sednout do restaurace, bývá u stolu sama. Bez společnosti usedá k jídlu venku alespoň jednou za týden téměř každý druhý mileniál a jen o kousek méně často generace Z. Průzkum přitom jako hlavní důvod omezování návštěv restaurací uvádí ceny: 45 procent respondentů odpovědělo, že chodí ven jíst méně, protože je to drahé.
Čísla pocházejí z průzkumu dodavatele restauračních technologií, který v osamělém hostovi vidí hlavně obchodní příležitost. Dá se na ně ale dívat i obráceně, jak to shrnuje spoluautorka výzkumu o sdílených mísách Ayelet Fishbach: každé jídlo snědené o samotě je šance na sblížení, která zůstala nevyužitá.
Praktické vyústění nestojí ani korunu navíc a nežádá žádnou přípravu. Až se budete chystat na večeři s návštěvou, na nepříjemný rozhovor s partnerem nebo na dojednávání podmínek s protistranou, se kterou zatím hledáte společnou řeč, vynechte předem naservírované porce. Připravte jedno velké jídlo, dejte ho na střed stolu a nechte každého, ať si nabere podle sebe. Práce ani útrata se tím nezmění, ale na tom, jak spolu u stolu budete mluvit, to poznáte poměrně brzy. Když k tomu vypnete televizi a necháte prostor smíchu a vzpomínkám, odnesete si z večera podstatně víc.
Zdroje
https://kaitlinwoolley.com/wp-content/uploads/2019/04/woolleyfishbach2019.pdf
https://www.chicagobooth.edu/review/why-sharing-plate-leads-better-negotiation-outcomes
https://www.pcma.org/shared-plates-event-strategy-negotiations-cooperation/
https://www.zmescience.com/science/plate-sharing-relationships-253537464/
https://news.cornell.edu/stories/2015/11/groups-eat-together-perform-better-together
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC4864863/
https://www.mdpi.com/2072-6643/15/13/2841
https://cbmm.mit.edu/news-events/news/babies-can-tell-who-has-close-relationships-based-one-clue-saliva-mit-news
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC11978455/
https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC6979515/
https://www.restaurantdive.com/news/solo-dining-among-americans-increasing-touchbistro-report/744074/
